Doba, kdy se po svátkách prežraný a utahaný rok strojí k odchodu, aby uvolnil místo už za dveřmi stepujícímu roku Novému, je, byla a vždycky bude dobou vzívavě svádějící k nějakému tomu bilancování. Málokdo odolá, takže se všude bilancuje o sto šest. Mě po pravdě na tuhle činnost zrovna moc neužije a s radostí ji přehazuju na bedra účetním, ale abych úplně netrhal Tradici partu a něčím "sezónním" to tady a teď trochu oživil, tady máte osobní 5 toho nejlepšího z toho ani malá ani mnoha, co jsem letos stihl odehrát...
Journey
Nejemotivnější. Ano, samozřejmě jsem Journey hrál už v době, kdy vyšla na PS3, takže o nějakém momentu překvapení a síle prvního zážitku nemůže být řeč, ale i přesto mě její remasterovaná PS4 verze dokázala emočně i audiovizuálně strhnout stejně silně, jako bych ji hrál poprvé. Journey je zkrátka hra, která je nejen jako žádná před ní i žádná po ní, ale i hra, která v žádném možném směru nestárne...jen zraje s vámi, protože míra toho, co je vám schopna sdělit, je díky míře její abstraktnosti přímo úměrná tomu, co jste schopni si z ní interpretací vzít a co jste schopni ocenit. Journey je hra hodná trvalé archivace a pravidelnému degustování...sebe sama. Journey JE cesta.
Nejpříjemnější. Překvapivě progresivní návrat jedné z těch nejklasičtějších adventur ze staré školy (podrobnou definici tohoto terminusu technikusu o třech slovech, kterého budu i v budoucnu doufám často používat, můžete najít tady), se v mém případě postaral spolehlivě nejen o jedno z..., ale rovnou o to nej... nejpříjemnější herní překvapení roku. Po poněkud rozpačitém ohlašovacím traileru na E3 jsem čekal akcí a QTE mírně zprzněnou klasiku, namísto toho jsem dostal v rámci herních mechanik jednu z nejzajímavějších a nejinovativnějších malých adventur za poslední roky, nabízející svým nelineárním přístupem k řešení klasického obsahu pro žánr nadějnou cestu k smysluplné a potřebné modernizaci!
... více tady.
Rocket League
Nejnečekanější. Na rovinu přiznávám, že když jsem tuhle nenápadnou a klasickým marketingem prakticky nepolíbenou hru díky její přítomnosti na PS+ stahoval, očekával jsem, že se díky ní v rychlosti hlavně mrknu, co malý vývojáři zvládají na PS4 s UE4, trochu si zablbnu a pak to jako většinu ostatních indie her z PS+ lineupu za chvíli zase pro nezájem smažu. Leč hlava míní, nápady mění a z nic mi neříkající indie věci se rychle díky jednoduše geniálnímu nápadu a jeho neméně chvályhodnému provedení, stala pro mě jedna z nejnávykovějších her na "dlouhé chvíle", a pro hráčskou veřejnost ke všeobecnému překvapení všech, i jedna z nejúspěšnějších a nejcitovanějších her tohoto roku. Dokonalá ukázka toho, jak enormní sílu může mít opravdu dobrý a dobře provedený a stále ničím nenahraditelný " Nápad". Fotbal s angličáky, stojící výhradně na spolehlivě fungujících a čitelných fyzikálních zákonech a herních mechanikách, zní od letoška jako ujetý nápad už jen na papíře.
Metal Gear Solid 5: Phantom Pain
Nejambicióznější. Magnum Opus Kojimovi série možná nedopadl úplně přesně tak, jak by si řada jejich skalních fanoušků přála, či jak si případně představovala, leč problémy a výhrady druhých jsou problémami a výhradami...těch druhých. A byť za mě, jak jste si v rámci MGSV bloggingu mohli všimnout to bez výhrad taky nebylo, v naprosté většině toho podstatného pro mě MGSV JE čistě po herní stránce s přehledem největším i nejlepším dílem série i pravděpodobně nejlepší stealth akcí vůbec. A v neposlední řadě i hrou, u které jsem přes všechny její problémy v poslední třetině, strávil letos díky dokonalé symbióze otevřeného světa, otevřeného designu misí a enormního množství vyladěných herních mechanik, s velkým přehledem zdaleka nejvíce času. A valnou většinu jeho minut jsem si užil náramně.
Bloodborne
Nejintenzivnější. Herních zážitků, co si vzpomínky pro jejich sílu uloží někam do fajlu se štítkem "obtížně zapomenutelné", mě osobně letošní rok přinesl i přes relativně málo času, poměrně dost. A byť žádný z nich nepatří do kategorie tuto generaci konzolí definujících, BYLO jich dost. Především a hlavně díky Bloodborne...který má většinu z nich, včetně toho nejsilnějšího, na svědomí. "Procházka" celou Unseen Village ve všech jejich podobách, v nichž se snoubí vrcholný art i level design s nekompromisní obtížností a rafinovanou hrou s bezchybně zvládnutými herními mechanikami, je asi nejdokonalejším z mnoha skoro stejně povedených výtvorů svého otce, z nichž se mnoho propáralo na svět právě v Bloodborne. Miyazaki sane, díky. Tolik "bloodborned" zážitků mi už dlouho žádná hra nepřinesla, a asi dlouho nepřinese... více tady!
Žádné komentáře:
Okomentovat