Žabák v letech

Nostalgie umí být pěkně zručná mrcha, která vás zvládne opít rohlíkem spolehlivěji, než panák absintu. Stačí jí chvilka a správná příležitost a už vám zkušeně motá hlavu oprášenými vzpomínkami na tehdy zaručeně silné zážitky a člověk v tom opojném rozpoložení dělá a zkousne ledasco. Řekl bych, že mám sice klapku na správném místě a nepatřím tak úplně mezi její stálé štamgasty, ale když se teď nedávno na Storu objevil v rámci chyby či asi ne úplně chytře vymyšlené promo akce Teamu 17 zdarma ke stažení pro Vitu Superfrog HD, šly veškeré ostatní rozehrané hry stranou. Superforg sice nikdy nebyl nějaká moje srdcovka, na kterou bych měl vzpomínky intenzivní natolik, abych si jej pod vlivem nostalgie už dávno koupil, ale přece jenom byla to moje první hra, kterou jsem kdy na své vlastní Amize doma spustil a hrál. A na kterou jsem po přechodu z C64 tím pádem čuměl jak puk, když to v těch tolika barvách začalo všechno tak ladně paralaxně skrolovat a do toho začal Alister Brimble sázet jednu chytlavější melodii za druhou...no prostě Superfrog byl pro mě opravdu první  generační skok na vlastní oči i uši, takže jsem nějakou kvalitu hry samotné ani neřešil. Čuměl jsem a poslouchal jak u vytržení, na což si živě pamatuju do dnes, takže když Team 17 z ničeho nic rozdává, už mi mrcha mává rohlíkem vzpomínek před očima a už se motám. Broken Age i Ethan Carter musejí stranou, žabák je zpátky a....

Správně, takhle nějak vpadal Superfrog kdysi na Amize...

... a takhle přesně vypadá nyní.

... o hodinu později....

... je zase tam, kam patří. V úhledně a logicky uspořádaném skladišti sice silných, ale méně podstatných vzpomínek, kde mu bude líp, protože jeho tehdejší nejsilnější kvality přeci jen nepatřily do kategorie těch nestárnoucích věcí. Vypadá sice při těch 60fps a novém kabátku na Vitě docela fajn a pořád stejně roztomile, ale ne TAK fajn, jako tenkrát, aby mě udržel jen tím příslibem, co všechno ještě uvidím dál. Brimbleho chytlavé melodie se dají sice i dnes poslouchat do zblbnutí, ale to by je nesměl nějaký blbec v Teamu 17 z remakované verze vyhodit a narvat tam k uzoufání nudný a nevýrazný balast...sice tam zůstaly schovány v nabídce původních levelů, ale ty si musím postupně odemčít hraním těch nových, takže abych si mohl poslechnout Brimbleho povedenější kousky, musel bych se prokousat nejdřív jimi. Což po hodině hraní asi už fakt dělat nebudu, protože to by mě musel Superfrog HD v prvé řadě něčím bavit... Nebaví; jen běžně pěkná roztomilost je málo. Hudba je nudná, level design nedává smysl, přeplácanost sbíratelnými věcmi taky ne. Ovládání má feelingově určitou latenci, takže se mi neskáče moc dobře a nějaké zábavné herní mechaniky Superfrog nikdy asi ani neměl. Snažit se namixovat speedruny Sonica s technickou náročností a přesností Maria...to fakt není dobrej nápad. Zvlášť když Team 17 nemá ani dnes v žánru zkušenosti N nebo Segy. A věci neprospívá ani nelineární struktura přístupnosti levelů, typická pro mobilhry, která mě osobně nijak moc nemotivuje ve zpřístupňování si nových.

Prostě ne, ať hledám, jak hledám, po počátečním omámení vzpomínkami následuje rychlé vystřízlivění ...Superfrog HD se moc prostě nepovedl. A krom krátkého připomenutí stále silné vzpomínky na můj první "nextgen" zážitek, mi nemá žabák dneska už moc co nabídnout.

Alien Breed 3D - Doomed

Jsou hry, na které nikdy nezapomenete. Nemuseli jste je ani nikdy hrát, ale svět kolem vám neustálými odkazy a referencemi na ně nedovolí, abyste zapomněli. Kolektivní paměť nás objímá všechny, ať chceme nebo ne. A pak jsou hry, na které nikdy nezapomenete přesto, že svět na kolem vás je již dávno odstavil z výkladní skříně a šoupnul do těch pavučinami zapomnění zarostlých koutů, kde po nich ani recenzent neštěkne. Oba díly Alien Breed 3D přesto, že v mnohém předběhli dobu a s některými fragmenty jejich obsahu se setkáváme dodnes, do první kategorie nepatří jen proto, že vyšli v nesprávnou dobu na nesprávné místě. Po Doomovi a na Amize. Přesněji řečeno poté, co Doom společně s neschopným managmentem Commodore definitivně pohřbil růžovou budoucnost kdysi nejpopulárnějšího domácího počítače.

AB 3D, jakožto pokračovatel kultovní 2D série Alien Breed, byl první hrou, která s lehkostí a definitivní platností vyvrátila mýty, že Amiga Dooma nezvládne. Vyvrátila a ukázala, že nejen zvládne, ale dokáže jej i díky nápaditosti vývojářů v ledasčem překonat a inspirovat ty, co přijdou po ní. Napětím přetékající, hororově laděná atmosféra, prvotřídní level design s na tehdejší dobu nevídanými několika podlažními, otevřenými úrovněmi, špičková AI nepřátel, kteří neměli problém používat výtahy a i přes překážky vás prohnat přes celý level. K těmto na svou dobu značně nadstandardním proprietám dal Team 17 svým amigáckým doomem žánru i dodnes používaný granátomet, jehož náboje jsou schopny se odrážet od stěn a vodu v podobě, v jaké se s ní setkáváme u FPS prakticky v nezměněné koncepční podobě dodnes. Grafika sice úrovně Dooma nedosahovala, ale jako celek se mohl AB 3D bez červenajících uší klidně postavit bok po bok otci i stále kralující špičce žánru. Na platformě, kterou mj. právě díky mýtu, že něco takového nemůže zvládnout, začali houfně opouštět malověrníJ. A přesto, že tak mesiáš nakonec přišel, bylo koncem roku 1995 už na spasení pozdě. A pozdě příchozí mesiáše čeká místo věčnosti jen místo na lavičce zapomenutých.

To naštěstí nezbránilo Teamu 17 v poměrně rychlém vydání druhého dílu, který byl labutí písní nejen pro samotnou Amigu, ale žel i pro Team 17, který od té doby už jen paběrkuje s dalšími a dalšími díly Wormsů a občas si vystřihnou něco ještě menšího jako třeba remake Lemmings pro PSN. Což je bez debaty náramná škoda, neb to co dokázali předvést na staré Amize 1200 s turbokartou patří dodnes do kategorie těch her, které dokáží z platformy vyždímat věci, o kterých člověk ani neměl tušení, že zvládne a které patří do vitríny technologicky nejúžasnějších kousků vůbec. K fantastické atmosféře a všem ostatním přednostem původního AB 3D tak za zhruba rok dokázal Team 17 přidat vizuální žranici, která snesla srovnání s těmi nejlepšími FPSkami na nesrovnatelně výkonnějších Pcčkách, což z něj udělalo jednoho z pionýrů nových trendů v žánru. AB 3D II tak kupř. jako jedna z prvních her svého druhu představil polygonové a texturované zbraně, několik plně 3D nepřátel, AI schopnou reagovat i na zvuk a podle něj si vás najít, případně si vás příležitostně obejít a napadnout ze zadu. Právě na svou dobu napříč platformami prakticky bezkonkurenční AI společně s rovněž bezkonkurenčním nasvícením a světelnými efekty a nekompromisní obtížností vyhnala atmosféru hry do závratných výšin a povýšila hru na zážitek, na který se nezapomíná. Jako bonus jen ta mimoděk pak AB 3D II dal žánru několik nových drobností jako funkční baterku na zbrani, skutečnou tmu, v níž jste se mohli vy i nepřátelé schovat, laserovou pušku, jejíž střely se opakovaně odrážejí od stěn, jetpack, míření skrz hledítko zbraně a unikátní koncept žádným limitem neomezeného kumulování HP, které se přenášelo napříč levely. A přesto, že se s řadou z těchto věcí setkáváme v žánru dodnes a některé jsou dokonce teprve až dneškem žánrem znovu objevovány, jméno série, která s většinou z nich přišla jako první, už dnešek společně se včerejškem dávno odklidili všem pěkně z očí a její tvůrce světu představují už jen jako autory nekonečných Wormsů…

…zkátka jsou hry, na které se nezapomíná. Ale kdo ví, třeba půjde Teamu 17 úspěch vynikajícího remaku amigáckého Stardustu příkladem a jednou dostane zelenou i remake některého z Alien Breedů 3D. A aspoň na chvíli si budeme moci připomenout, proč by měla právě tahle série spadat do stejné kategorie jako Wormsové, jinak než nostalgickým rozjímáním.

Článek byl původně publikován na webu české odnože webového i papírového herního magu Gamepro.



Poznámka dneška: Alien Breed se nakonec přece jen svého remaku pod vlivem renesance top down shooterů dočkal, nicméně šlo samozřejmě o remake známější původní 2D série, nikoliv méně známých FPS dílů. Byť nešlo o vyloženě špatné kousky, v davu dravějších a technicky vydařenějších konkurentů, nový epizodicky pojatý Alien Breed příliš nevynikl.