Inside - V Limbu

Temnota hladově pozřela jas barvám všech s výjimkou nevinnosti a konejšivě je objímá všudezdejšími odstíny černé, bílé a modré. Anorekticky četné paprsky světla tu a tam donutí ji trochu pootevřít pevné objetí a zamávat tím naději na změnu plamínkem před očima. Aby ji pak, můru, rychle spálila na popel. Naději jak břímě nese vpřed dál jen sama nevinnost. Opuštěná, štvaná jako zvěř. Zvěří? Lidmi? Viděno perspektivou naděje obojím i obojím v jednom. Smrtí? Životem? Obojím. Jedno vede k druhému. Skrz temnotu. Skrz Limbo.

Dokonalost není zrovna slovo, kterým bych se chtěl nějak často, pokud vůbec ohánět, ale při vší střízlivosti a s vědomím určité hyperboly, začátek roky piplané hry autorů velmi vydařeného Limba, prostě prakticky dokonalý JE. Ač moje herní paměť tři desítky let už pokryje, navybavuji si minimálně za posledních pár z nich na hru, která by o dvou tlačítkách zvládla díky přesnému a logicky podanému ovládání přestavit hned řadu herních mechanik tak elegantně, nenuceně a přirozeně, že k tomu, aby mi prakticky okamžitě přešly všechny do krve nepotřebovala jednu jedinou nápovědu, jeden jediný tutorial a ani řádek návodu. A k tomu ještě navrch zvládla představit i základní pravidla herního světa a jejich prostřednictvím jej stejně elegantně popsat. Všechno v prosím 2D perspektivě. A aby toho nebylo málo, ještě k tomu zvládá i vypadat naprosto nádherně a unikátně zároveň. Kéž by si z něj vzala většina stávající herní produkce příklad. Méně hyperbolických a více subjektivně znějících superlativů mě sice napadá hned řada, ale nemůžu si pomoct, začátek Inside prostě je dokonalý...

... stejně jako jeho konec, svou makabrózností, nečekaností a opět nové mechaniky nenuceně do hry uvádějící, trefně korunující kvalitu zážitku z Inside. O završení výstavby herního universa a vyvrcholení story o cestě za svobodou nemluvě. Mít Inside jen začátek a konec, byl by dokonalý. A nahlas bych se neváhal připojit k už notně hlasité nekritické adoraci hry. Inside má nicméně i ne zrovna krátkou pasáž mezi nimi, které pro zjednodušení říkejme třeba prostředek, co bohužel sílu začátku i konce postrádá a působí na mě díky absenci práce s herním universem a narací tak trochu prázdně. Jako určitá řekněme vata. Herní mechaniky se uvnitř "prostředku" určitou chvíli hodně opakují, o světě hry se nic nového nesděluje a příběh běží stejným tempem zatím neznámo kam. Prostředí podlehne snaze o sic impresivní, ale zbytečné velikášství až je najednou prázdné. A velké, zabírající spoustu času k překonání. Prostě taková klasická a běžná vata. Ovšem vata mezi dokonalostí, dokazující začátkem i koncem, že výborný Limbo byl jen začátek. Jen tak dál...

Nevím kde jsem, nevím proč tu jsem. A tak utíkám. Utíkám, co mi maličké nohy i ruce stačí. Utíkám, schovávám se. Umírám. Utíkám a umírám. Temnota pohlcuje barvy života. I život. Temnota a civilizace. Utíkám peklem. Peklem, které dobře znám. Je všude kolem mě a chodí cíleně po dvou. Seifert měl pravdu. Ráj, ráj už není víc, než jen absence pekla. A tak utíkám peklem s nadějí v ráj. Nevím kdo jsem a nakonec nevím už ani co jsem, ale vím už kde a proč. Utíkám, umírám. Žiju. A život, ten si vždycky najde cestu...z limba.