The H8full 8 - Osm ukecaných

Quentin mě vždycky bavil. Fatálností nevinného poskočení jedoucího auta či dobře ukrytých hodinek, dalekosáhlými následky nedokončeného svatebního obřadu a trochu přehnané reakce zhrzeného kungfisty, skalpováním nácků i obyčejným promítáním filmu s překvapivou pointou pro Führrera nebo vypuštěním velkého, silného a svobodného "negra" s pistolí v ruce mezi rasově nepříliš liberálně smýšlející jižany. A především, nikoliv v poslední řadě, mě vždycky bavil dialogy. Dialogy, které všechny ty ani ne tak absurdní, jako spíš nečekané a zdánlivě nepodstatnými detaily spouštěné situace pečlivě vytváří, stmelují a formují. Dialogy, které v jeho filmech neslouží "jen" ani "primárně" ke sdělování pro děj potřebných informací na pozadí audiovizuálního vyprávění, ale které jsou tomu audiovizuálnímu vyprávění rovnocenným partnerem, který se nebojí od něho poměrně často i převzít hlavní roli. A nechat jej dělat doplňující křoví. Skoro každý dialog na mě u většiny Quentinových filmů působí v jádru jako svébytný příběh s expozicí, zápletkou a katarzí, který ve spojení s ostatními tvoří vždycky nosnou páteř děje, který je tak zábava a ve většině případů i požitek sledovat, vnímat a čekat jak se vyvine, protože on se vždycky vyvine. Nevybavím si momentálně nikoho, kdo by ve filmu takhle přistupoval k dialogům, takhle s nimi uměl pracovat a dával jim tím prostoru jak na divadle...a samozřejmě ty dialogy uměl natolik dobře napsat, aby tak mohly fungovat. A kde by si velmi trefně vybrané obsazení každou svou větu očividně s gustem vychutnávalo. Fakt ne. V tomhle prostě je Quentin a každý z jeho filmů mezi ostatní produkcí unikát. A každý z nich mě vším popsaným vždycky bavil.

Dalo by se říct, že v případě Osmi Hrozných jsem tak předem neměl moc co řešit, ale přece jenom člověk už trochu stárne, a i když mě Quentin vždycky bavil, tarrantinovec, dávající jeho nejznámější hlášky z patra a sledující každý drobek, co při dlouhé přípravě i natáčení, jej sledujícím mařenkám a jeníčkům utrousí, tak úplně určitě nejsem. A tříhodinová neutuchající dialogová smršť, co se odehrává na všehovšudy několika málo statických místech, mě přeze všechno přeci jen trochu předem znejisťovala.

Zbytečně. Quentin mě nejen bavil, ale pořád baví. Ani ne tak absurdními, jako spíš nečekanými a zdánlivě nepodstatnými detaily spouštěnými situacemi, u kterých nikdy moc předem netuším, jak dopadnou, a které jsou svým podáním tradičně přes veškerou "vážnost", vtipně zábavné, napínavé a nečekaně i probíhající. A samozřejmě především, nikoliv naposledy, dialogy, které všechny ty nečekané situace pečlivě vytváří, stmelují a formují. Osm hrozných jsou s přehledem nejukecanější Quentinovou partičkou, což ještě umocňuje fakt, že se většina filmu odehrává prakticky na jednom malém místě o čtyřech stěnách s drobnými venčeními hlavních postav v jeho nejbližším okolí a děj se tak musí kupředu jejich ústy především prokecat. Všechno je nicméně tak dobře napsané, obsazené, vystavěné a natočené, že ty tři hodiny verbálních i neverbálních přestřelek v mém případě utekly ještě rychleji, než jsem čekal. A aniž by se vlastně něco objevného a strhujícího stalo. V Osmi Hrozných víc než dřív nejde ani tak o "děj", resp. zápletku samotnou, jako o to, co se v té v podstatě banální a jednoduché "historce ze západu" během ní děje. A jak se to děje...což je samozřejmě nejlepší zažít na vlastní zorničky, kterým je zbytečný se to snažit slovy zprostředkovat. Každá ta "nečekaná", detailem spuštěná a dialogem formovaná scéna, má v sobě různě dávkované i laděné napětí, nějaký ten svůj nosný oblouk, oživovaný nebo utnutý s jiným detailem souvisejícím zakončením, umožňující jí plynule přejít do další.

Quentin na svoje poměry skáče jen minimálně a vypráví s jednou výjimkou čistě chronologicky, což příjemně prospívá plynulosti vyprávění, které působí mnohem víc jako koherentní celek, než většina Quentonových předchozích filmů. Žánrově je to samozřejmě pořád v podstatě tarrantinovka, což znamená, že je to žánrově jinak neuchopitelné, a co chvíli může působit jako taková detektivka na téma někdo tady není tím, za koho se vydává, to se samozřejmě klasicky tarrantinovsky zvrhne. Nicméně jako celek to i díky chronologii vyprávění drží pevně pohromadě. Svoje si v tom utáhnou samozřejmě i tarrantinovsky profilované, všehoschopné postavy v čele s dvorním a nejspolehlivějším Quentinovým hláškovačem Samuel L. Jaksonem, na jehož velkém černém ptáku stojí dramatický oblouk zápletky, a který si na první, druhý i třetí pohled každou větu, gesto i akci náležitě vychutnává a užívá. Stejně jako i část ze zbytku osazenstva v podobě zejména Kurta Russela, nevídaně odvázané Jennifer J. Leigh a pro mě po Djangovi už podruhé zapamtovatelného Waltona Gogginse. Tim Rorth sice výrazově i vzhledem hraje Christophera Waltze zdařile skoro natolik, že bych si ho s ním pomalu i spletl, ale otázkou je, nakolik je imitace nějakým osobním vkladem do role. Nicméně proti nevýraznému Madsonovi ho i tak (nebo právě proto) nejde přehlídnout, takže s výjimkou posledně jmenovaného kazišuka se obsazení Quentonovi tradičně povedlo a většina z nich si více než méně zdařile svoje party i dlouhé proslovy prostě očividně užívá a je to na nich i filmu samotném prostě vidět.

A soudě dle vnitřního úsměvu na borometru vlastní spokojenosti jsem si to díky Quentinově sice klasickém, ale pořád ještě stále naprosto svébytném a nenapodobitelném podání, užil v kině ty tři hodiny s nimi. A je to doufám vidět. Jo, Quentin mě prostě zatím pořád fakt baví.