Kings Quest: "Robber" Without Cause

Překvapení. První kapitola nového zpracování staré klasiky byla pro mě jedním z největších překvapení loňského roku. A druhá, ke které jsem se se konečně dostal, se podařilo poměrně s přehledem překvapit mě skoro stejně nečekaně. Nicméně zatím co ta první byla jedním z těch nejpříjemnějších, druhá se rozhodla to vzít za úplně jiný konec. Nebudu tu předehru zbytečně protahovat a oddalovat finiš, Robber Without Cause je vzhledem ke kvalitám první kapitoly nečekaný a hodně překvapivý Průser. Velký P je sice možná trochu hyperbola, ale po těch dvou a půl hodinách, co mě první dohrání zabralo, prostě moje pocity pořvávají docela nahlas a hlavně docela jednoznačně. Průser, ve kterém skoro nic nefunguje tak, jak by mělo. A jak bez problémů fungovalo v první kapitole.

Největší deviza nadějného restartu v podobě nelineárního a variabilního řešení hádanek sice zůstala do určité míry zachována, problém je ovšem v jejich kontextu a obsahu. Zápletka s únosem novopečeného krále a jeho z minulé kapitoly dobře známých poddaných skřety, která nabízí možnost poznat všechny, včetně skřetů, z trochu jiné stránky, zůstává slibnou premiskou jen na jejím samotném začátku. Krátce po něm totiž začnou nebývale rychle a nebývale jistě autoři její potenciál házet bez pardonu z okna vymýšlením absurdních zápletek a absurdních řešení, postavených na nově vymyšlené herní mechanice v podobě na nutnosti začít se o svoje věrné, zabásnuté poddané starat. Aby nesešli hladem. Skřeti je sice všechny jen slušně a navýsost ohleduplně pozavírali, ale krmit, krmit už je kdo ví proč odmítají...naštěstí mají prakticky neomezené zásoby masa pro místní postrach v podobě přerostlé, nikomu neškodící zavřené krysy, kterou je stejnej Kdovík Proč ví potřeba krmit. Jednou za den. Sami to dělat nechtějí, takže po každém vyspání dostane Graham nový kus masa a je jen nahráči, koho jím obšťastní. Adeptů je víc než dost. Krmit hladové přišlo autorům jako natolik zajímavý nápad, že z něj udělali stěžejní herní mechaniku, na které veškerý postup stojí i padá a kteroužto činnost tak musíte pro její "zajímavost" opakovat každý den stále dokola, abyste se někam posunuli. 

Naroubovat osobní péči o poddané s během času, mající na řešení hádanek rovněž vlil, na mírně nelineární adventuroidní kostru samo o sobě nepotentní nápad určitě není, leč i tenhle pro změnu herní potenciál zůstává gravidní jen na papíře. V reálu obnáší koňskou dávku otravného backtrackingu z mojí cely k poddaným a zpátky, a většinou jen proto, abych se dozvěděl, že poddaní sice touží utéci, leč dokud se pořádně nenacpou, nic pro to neudělají. A v podstatě radši natáhnou brka, než aby pomohlo Grahamovi i sobě poloprázdným břichem! Logika děje i motivací si válí šunky daleko od Caventry, a svůj part ochotně přenechává otravnému repeté. Spát, krmit, spát, krmit, čekat...krmit. A pro jistotu několikrát dokola. A výsledek? Řešení, které jste v řadě případů mohli klidně zvládnout sami, stačilo říct. Bohužel postavy o ničem jiném než hladu a jídle nemluví, takže jakékoliv zajímavé, děj nebo postavy někam posouvající rozhovory odpadají, o vtipu nemluvě. A prakticky každá složka hry se tak divoce otáčí jen a pouze kolem jedné jediné herní mechaniky, která by si díky provedení zasloužila tvrdou hladovku, nikoliv pravidelné krmení celým herním obsahem druhé kapitoly. A aby toho nebylo málo, volby z kapitoly předchozí nejsou na ději ani herním obsahu prakticky nikde znát a ani samotná minule zdařile využitá struktura "vyprávění ve vyprávění" postrádá tentokrát s výjimkou jedné scény v samotném závěru jakoukoliv přidanou hodnotu a nápaditost. Jako celek to jednoduše fakt tentokrát v žádné rovině nefunguje.

Bohužel. Fakt jsem se snažil...natolik, že jsem celou tu krátkou druhou kapitolu, celým obsahem v porovnání s první poloviční, dohrál dvakrát v skryté naději, že je to všechno vlastně ve skutečnosti rafinovaně promyšlený rébus, který při tom správném z několika možných postupů nelineární strukturu hry zacvakne a dostane to jiný rozměr...ale...nestalo se. Sice těžko popřít, že zachránit všechny poddané je díky nelineárnímu způsobu řešení hádanek jako celek slušně promyšlený a poměrně náročný rébus k rozlousknutí, ale jeho jednotlivé části prostě postrádají nápad, logiku i cokoliv zajímavého...prostě postrádají všechno, čím mě tak příjemně překvapila první kapitola.