Multiplayer Dooma 2 byl zhruba po dva roky nejvděčnějším tématem našich hodin informatiky na základce. Natolik vděčným, že jsme dobrovolně absolvovali opakovaně i dlouhá "doučování" a pro mě byl jedním ze stavebních kamenů dospívání v kompetitivním multiplayeru. Na první veřejnou ochutnávku nového Dooma jsem pak vlivem stále poměrně živých vzpomínek na čas strávený u starého docela těšil, ze storu hned po uvolnění nainstaloval a v první páteční volnou chvíli se do něj střízlivě natěšený pustil.
Na Dooma divný Halo-like vzhled mýho avatara jsem příliš neřešil, barevně jej jen trochu utlumil, vypnul chromatickou aberaci, zvětšil defaultní FOV na 100, invertnul rozhlížení, založil party a hurá fragovat...
... 5 minut později...
... tak párty systém přes opakované snahy invitnutím ať už z OS PS4 nebo přímo přes rozhraní hry v betě zdá se nefunguje, takže snahy o fragování přátel z friend listu po neúspěšných pokusech lehce podrážděn prostě vzdávám a každý sám za sebe. Co už, find me match...
...o 15 minut později stále čekám až mě matchmaking systém hry někam konečně zařadí. Na plotně mi v kastróle bublá ragú na musaku, takže trpělivě při jeho ne až tak nutném míchání a ochutnávání čekám...dalších zhruba 5 minut, než se konečně chytnu a dostanu se do hry. Sláva. Než se stihnu rozkoukat a alespoň trochu si ohmatat zbraně, boom...teda vlastně spíš bum, protože match spadnul a já místo na soupeře před hledím zbraně hledím na černou obrazovku. No co, sice půl hodina nenávratně v tahu, ale je to beta. Rozbrnkaným nervům se to sice v klidu dá takhle vysvětlit trochu hůř, ale přece jen se znova odhlašuju a přihlašuju do lobby a zkouším to znova v naději, že je další pokus zklidní. Jdu zatím zamíchat s ragú, jehož na kýžené intenzitě nabírající chuť mě přeci jen svým výsledkem trochu uklidní.
No vida, pak že to nejde, během pěti minut jsem ve hře, která dokonce smyslům nabízí po celou dobu trvání víc, než černou obrazovku. Problém je, že si nejsem moc jistej, jestli krom zklidněných nervů nabízí něco smysluplného i mě samotnému. Nemám nic proti old school strafovacímu multiplayeru... naopak, minimálně u Star Wars Battlefrontu mi přišel po všech těch pic-pic-dead military shooterech jako vítané oživení a závan starých dobrých časů. Ale to, co se mě po celou dobu prvního deathmatche promenádovalo před mou kdysi oblíbenou dvouhlavňovkou, v tom jsou přednosti old school MP starého Dooma viditelné asi jako pověstná jehla v kupce hnoje. Tihle legračně animovaní pestrobarevní panáčci, opticky spíš klouzající než běhající prostředím, sbírající u toho mraky pastelově barevných itemů (náboje, zdraví a ještě nevím co) a střílející po sobě upištěně znějícími zbraněmi, to má být jako fakt Doom?! Ten DOOM?!! Mno tak to teda...myšlenku zaráží v půli cesty lahodná vůně ragú, připomínající mi, že některé věci prostě potřebují čas, aby mohly vyniknout. Trochu uklidněn se s nabytou nadějí pouštím s brokovnicí v ruce do dalšího zápasu...
... 20 minut později...
Tak ne. Vůně ragú sice měla pravdu v tom, že některé věci opravdu potřebují svůj čas, ale i tak se prostě bez kvalitních základních surovin neobejdou. A tady, tady prostě je podle mě ten základ špatně. Zbraně, kromě toho, že v řadě případů opravdu znějí jako zbraně ve starým Doomovi, ovšem na PC bez zvukové karty, tak nemají absolutně žádnej feeling, formovanej jak už zmíněnými zvuky, tak kopáním a hit reakcemi okolí. Nejenže nezní a prakticky nekopou, ale místo hit reakcí vidíte akorát nad hlavou trefeného barevné číslo, ukazující množství odebraných HP, u nezničitelnýho prostředí ani to ne! Chápu, že v MP je třeba animace hit-zásahů minimalizovat, ale tady snad prakticky žádný nejsou a jejich roli přebírají čísla. Takže když to do někoho napálím z dvou metrů z dvouhlavňovky, má mě uspokojit místo aspoň nějaké adekvátní reakce zasaženého to barevné -80 nad hlavou?? Vážně? Pocit z pohybu je feelingově to samý v pastelově bledě modré... Je to sice fakt rychlý a 60fps je znát, ale za celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že postava má na noze brusle a mapa je jedno velký kluziště, které akorát někdo vyjmul z dosahu zákonu setrvačnosti. Skákání i běhání žádnej feeling a jediné, co je poměrně slušně mechanicky zvládnuté, je vertikalita pohybu...což je fajn, ale je to málo. FPS, kde není moc zábava střílet ani se hýbat, pro mě prostě není moc zábava ani hrát. Když k tomu pocitově nudnému základu přidám ještě tu křiklavou pastelovost celé řady věcí v mapách, absolutně neladící ani s tím, co definovalo Dooma, ani s výtvarným pojetím prostředí map, generický moderní RPG prvky v podobě jen jinak nazvaných perků, ještě generičtější vzhled avatarů hráčů, a dochutím to smysl postrádajícím, otravným hlasem komentátora průběhu zápasu (opravdu), tak prostě tomuhle na chuť fakt asi nepřijdu.
Ano, po pouhých nějakých +30 minutách hraní jsou tyhle dojmy povrchní, plytké, ale jsou autentické a moje. A z ochutnaného prvního sousta moje chuťové buňky poměrně jasně cítí, že z tohoto žádné kýžené, chuťově výrazné a pořádně silné masové ragú fakt nebude. Beta nebeta, bez kvalitních základních surovin se ani po dlouhém, pomalém zpracování z tohodle v MP žádný výrazný zážitek pro mě nevyklube. Tohle prostě na patře krom pachuti ze zklamaných očekávání nic nenechalo. Na rozdíl od musaky.
Žádné komentáře:
Okomentovat