Future Perfect, Area 51, Project: Snowblind, MOH: Allied Assault či Brothers in Arms ukazují, že se na PS2 v roce 2005 s FPSkami roztrhl pytel. A aby jich nebylo málo, dorazila už v létě i Cold Winter;-). Jen další z řady! nebo "jen" další z řady?
Nuda. Začátek Cold Winter je všechno, jen ne strhující, překvapivý, netradiční či aspoň v něčem dostatečně výjimečný na to, aby vás dokázal pro hru nadchnout. Je prostě jen nudný. Další z řady ničím nevynikajících útěků z vězení v kůži dalšího z řady tajných agentů, následovaný dalším z řady nakopávání zadků arabských teroristů. Grafika se topí v náruči průměru, obsah herní náplně v náruči jednotvárnosti, level design zase v náruči lineární omezenosti a estetické strohosti. Nic, co by dokázalo zaujmout po povrchu sklouzávající oči prvního pohledu. Snad jen vynikající hudba, namluvení a režijně nápaditě zvládnuté animačky narušují kolorit indicií pro závěr, že Cold Winter bude jen další z řady průměrných FPS.
Trpělivost. Byť ne všechno slabší (grafika, level design) se změní, začne být nudný začátek zakrátko u konce s dechem. Tempo hry přeřadí na dvojku a s tím, jak vás začne vlčet hloub a hloub do jejich útrob, přijde s úlevou v závěsu i uvědomění, že tohle přeci jenom nebude další řady průměrných FPS na PS2. Sterling, Andrew Sterling je sice dalším z řady tajných agentů, ale scénář a namluvení mu naštěstí dali do vínku slušnou dávku charismatu i uvěřitelnosti na to, aby vám na něm mohlo záležet. Příběhový rámec se záhy rovněž rozroste do epičtějších rozměrů a byť je rozplétání vyhlazovacích konspiračních teorií stejné klišé jako nakopávání zadků arabských teroristů, chytne vás story víc než bývá v žánru zvykem. A rámec se ukáže být nejen funkční, ale záhy i především díky postavám schopný vnadění. Stejnou péči jako Sterlingovi totiž věnovali autoři i zbytku z ústředního osazenstva. A dobře napsané postavy jak známo a empiricky ověřeno dokážou unést na svém hřbetě lecjaké klišé. A tyhle dobře napsané jsou.
Dál. Sterling a spol. zaseknou háček v tlamičce vaší zvědavosti a pomůžou vám pokračovat v náruči zrychleného tempa dál. Blíž a blíž ke konci. Splynete s tempem a zákonitostmi hry. A i když většina z vás uhodne nevyhnutelný konec, budete chtít být u něj. Cold Winter vás začne bavit. Nejen díky tomu. Zvyknete si na zpočátku přecitlivělé ovládání (nejde nastavit citlivost analogů) a oceníte nakonec jeho spolehlivost. Naroste obtížnost a přestřelky začnou mít tolik potřebnou šťávu autenticity. Zbraně ladně štěkají, kulky pěkně nahlas rozhryzávají krytí, šaty i maso. Exploze jsou k zulíbání efektní, AI nepřátel až na občasné kiksy dostatečně nebezpečná. Šťávy i krve najednou všude dost na to, aby vám přestala vadit nemizící jednotvárnost herní náplně i nepřátel. A když začnete rovnou na vyšší obtížnost, bude díky většímu napětí v akci ještě líp.
Efektní. Akce v Cold Winter nemá nicméně díky jejímu provedení jen šťávu. V rukávu má i na PS2 poměrně málokdy vídanou efektnost. Obdobně jako v Half-Life 2 má prakticky každý objekt v Cold Winter vlastní, poměrně dosti propracovanou fyziku, díky níž s ním jde pomocí kontextového ovládání manipulovat (házet, vytvářet kryt převrácením, táhnout ho sebou apod.). A když už je na nějakou tu ruční manipulaci těžký, zpravidla je alespoň zničitelný zbraněmi. Když se tak v Cold Winter začne střílet a začnou lítat granáty, dostane se ke slovu na PS2 v žánru bezkonkurenčně interaktivní prostředí, které veškerou akci patřičně zefektivní. Bohužel na rozdíl od HL2 je tady veškerá ta propracována fyzika jen na efekt. Tuto roli sice zvládá hrát výborně, ale kdyby si bokem tu a tam vystřihla roličku menší hádanky rozhodně by ji neubylo a hře by to jen pomohlo.
Pomoc. Co hře pomáhá trhnout se z davu a odlišit se od davu jsou zpočátku nenápadné, avšak hratelnost ve výsledku dotvářející i oživující nápady. Všude kolem vás jsou zbraně. Hodně zbraní. Zajímavých zbraní. Na podpažní zbrojní arsenál ale zapomeňte, Sterling u sebe může mít vždy pouze dvě. Tu nebo tu? Budete si muset vybrat a to uvážlivě. Vybírat, uvažovat. Dochází vám energie? Chtělo by to najít někde lékárničku říkáte si? Nehledejte, žádnou nenajdete. Stačí zmáčknout šipku doleva a Sterling se kdykoliv z příručního medikitu uzdraví injekcí plně sám. Ale vzhledem k tomu, že než si píchnete, jste velmi zranitelní a bez "brnění" nevydržíte víc než pár ran, nevede tenhle nápad k devalvaci obtížnosti a docela i pomáhá tempu hry. Na papíře je zajímavá i možnost vzájemně po "mekgajverovsku" kombinovat nalezené předměty a na koleně z nich vytvářet lockpicky či nejrůznější explozivní udělátka. Tak trochu ale zůstalo u zajímavosti jen na papíře, protože hra vás nijak nenutí ani nemotivuje k využívání tohoto nápadu a promrhává tím z nemalé části jeho potenciál.
Potenciál. Tak trochu autoři bohužel ale promrhali samotným závěrem i potenci vyvrcholení dobře rozjetého tempa a příběhu hry. Lacině vymyšlená infiltrace super tajné polovojenské základny je po divoké lanovkové přestřelce srážena až přílišným akčním stereotypem v příliš sterilním a stereotypně navrženém prostředí (aneb trochu chaos bez mapy), kdy už je toho stereotypu přeci jenom trochu moc. Pravda, přesně v ten moment sice hra po nějakých 10 hodinách naštěstí skončí, ale bohužel konec samotný strádá absencí gradace tempa a skutečného závěrečného klimaxu a spolu s nudným začátkem nakonec trochu kazí převážně pozitivní dojem ze hry. Což – jsme-li u kazisvětů – platí o v žánru tradičně špatně ošetřeném běhu a lezení po žebřících, které po zkušenostech z Killzone dnes působí poněkud směšně; byť jsou nadále v žánru zpracovávány obdobně. Ani HL2 nevyjímaje.
Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že jde o debut Swordfish Studia v žánru, je na místě určitá dávka shovívavosti, obzvláště pak k přehmatům, jež jsou v žánru denním chlebem. A obzvláště pak s přihlédnutím k tomu, že Swordfish hned napoprvé zvládli udělat na PS2 FPS, která v rámci singlplayeru v mnohém předčí dílka mnohem zkušenějších autorů (EA i Free Radical např.). A byť se nejspíš se Sterlingem a spol. už asi znovu nesetkáme, protože z nich nakonec mnoho nepřežije, patří Cold Winter k jedněm z mála FPS na PS2, které by si pokračování opravdu zasloužily. Kvůli postavám i kvůli autorům. Potenciál obou si zaslouží pořádného zúročení.
Slovní hodnocení: Navzdory nudnému začátku a slabšímu dojezdu je Cold Winter ve výsledku vítaným i potřebným přírůstkem žánru, jasně ukazujícím, že i na PS2 je možné udělat FPS nejen s moderními fyzikálními vymoženostmi, ale i vytříbeným příběhovým pozadím.
Poznámka dneška. Žel Cold Winter se přes poměrně slušné kritické přijetí nějakého většího komerčního úspěchu v tom přelidněném stádu FPSek nedočkal, což samozřejmě znamená, že se nedočkal ani pokračování, autoři zúročení Cold Winter naznačeného potenciálu a tím pádem ani perspektivní budoucnosti. Pár let po ní si stihli ještě vystřihnout rovněž solidní, leč už o poznání méně ambicióznější TPS akci 50 Cent: Blood on the Sand a pak "skončili jsme, marná sláva...". Cold Winter tak byl a nakonec i zůstal jejich první i poslední labutí písní.
Poznámka dneška. Žel Cold Winter se přes poměrně slušné kritické přijetí nějakého většího komerčního úspěchu v tom přelidněném stádu FPSek nedočkal, což samozřejmě znamená, že se nedočkal ani pokračování, autoři zúročení Cold Winter naznačeného potenciálu a tím pádem ani perspektivní budoucnosti. Pár let po ní si stihli ještě vystřihnout rovněž solidní, leč už o poznání méně ambicióznější TPS akci 50 Cent: Blood on the Sand a pak "skončili jsme, marná sláva...". Cold Winter tak byl a nakonec i zůstal jejich první i poslední labutí písní.
Žádné komentáře:
Okomentovat