GTA: Vice City

Kdo jsem ptáte se? Když odpovím Tommi Vercetti nedovíte se o mě vůbec nic. Na jménech nezáleží, nemají ani jazyk ani hlasivky a tak vám o nikom nic neřeknou. Musíte-li mermomocí pro mě nějaké mít, tak si klidně poslužte sami a říkejte mi jak chcete. Tyler, Tanner (raději ne), Hyde, Hajzl, Nikdo nebo můžete i Tommi... Jsem jen tím kým chcete abych byl. Čím už ale mluvit umí. Jsem zloděj, grázl, vrah, krysa, schopná za peníze prodat i vlastní matku a neštítící se ničeho. Jsem ten kdo splní každé vaše tajné přání, stačí jen zaplatit. Vždycky to ale nebylo takový...

Předpokládám, že pokud nečtete tyto řádky nějakým nedopatřením, tak nejlepší hru roku 2001 znáte a já vám tak díky jejímu fenomenálnímu úspěchu nemusím sérii Gran Theft Auto (GTA) nijak zdlouhavě představovat. Rovněž se dá předpokládat, že v případě splnění první hypotézy jste již byli zasaženi a zpracováni informační osvětou, vezoucí se nenápadně v poklidu na obří vlně skutečně nebývalého hypu, a tudíž víte i co je Vice City. Já si tak můžu dovolit bojkotovat i ty nejzákladnější všudypřítomné představovací fráze typu "Vice City  je přímým prequelovým pokračováním GTA3" a rovnou vlézt do zelí výsadám závěru a začít tak jeho rádoby napětím udržujícími hodnotícími frázemi. Vice City je tu (uznejte že VC je i bez W nedůstojná zkratka) a díky nůši plné splněných slibů není jen dalším přírůstkem do rodiny GTAčkovic, ale více než méně plnohodnotným pokračováním GTA3. Větším, hezčím a ve všech ohledech lepším; i bez čtyřky v názvu. To je ovšem jen očekávané A, na B teď bude zdůvodnit proč.

...svatoušek jsem nebyl nikdy, ostatně ani jsem jím nikdy bejt nemoh (zeptejte se sami sebe proč). To čím jsem dneska ale ze mě udělal až ten podraz a ztracený prachy. A zapomenout nesmím ani na tohle krásný, zavšivený město. Vice City, úžasný lidský mraveniště plný pokrytců, šlapek, hipísáků, zlodějíčků, vrahů, malejch ryb, velkejch ryb a příležitostí. Příležitostí jak přijít o kejhák nebo o něj někoho připravit, příležitostí jak slušně přijít k penězům, jménu a postavení. Příležitostí k rozletu o kterým si můžete vy nechat leda tak zdát. Vození prdelky Cortezovi dcery, vraždy či vloupačky na objednávku, dohlížení na správnej průběh kšeftů, hromadný vyvražďovačky, atentáty... to všechno byl jen začátek...

S odpovídáním na klíčové "proč?" je ovšem u Vice City jeden menší problém. Kde začít, kde skončit a jak v prostoru mezi nimi uceleně popsat něco, co se snad ani pro své možnosti a rozsah uceleně popsat nedá. Naštěstí uceleně něco popsat není hlavním smyslem recenze a tak můžu po avízu omezenosti v klidu začít třeba...třeba u vás. Tommi Vercetti nepatří mezi týpky, který byste chtěli bez toho, aniž byste je mohli oslovit "čau kámo", potkat v noci na ulici, protože Tommi je jednoduše grázl. Grázl a tvrďák, kterýho na kolena jen tak něco nedostane. Rozhodně ne podraz nějaký krysy, díky němuž skončí kšeft za pěknejch pár miliónů v háji a prachy s ním. A nepoloží ho ani jeho kápo Sonny, který chce svý podělaný prachy zpátky. Dostane je. Jednak si Sonny může dovolit víc než jen "čau kámo", jednak je to příbuznej, ale především podrazy na Tommiho nikdo zkoušet nebude. Tommi je skutečně tvrďák. A pěkně nasranej. Osud je sice škodolibá svině, ale naštěstí pro Tommiho mu zvládla náhoda strčit klacek pod nohu na tom nejlepším možným místě. Ve Vice City; neonový nádheře plný  malejch ryb, neumějících hrát velkou hru jinde než na svým malým písečku. Ne, pro člověka Tommiho kvalit tady nebude problém přišlápnout ocas té kryse, co vás podrazila...a ustřelit jí hlavu. Váš "kouskovaný" přítel Rossenberg má sice jen omezené kontakty, ale ty mají slušnou a pro člověka vašich schopností i perspektivní práci, která vede ke jménu a věhlasu. A věhlas ve správných kruzích vede postupně dál a dál a dál. Nejen ke kryse bez hlavy, ale i k Vice City skloněnému u vašich nohou. A s touhle perspektivou (a prázdnou kapsou) se i pro hrst dolarů snadno zabíjí. Někde se ostatně začít musí. Získáte svoji první zbraň, povozíte pár šlapek na motorce, zabijete prvních pár lidí, koupíte si první pořádnou vilku, ucítíte stopu, poznáte skutečného parťáka, společně vystřílíte jednoho vypaseného španěla i s jeho ochrankou z jeho sídla, převezmete agendu, vzlétnete k nebesům a...a jste ztraceni, Vice City vás pohltí. Pomalu, pozvolna, ale totálně a na trvalo.

Nejen díky příběhu. Ten je skvěle napsaný i vystavěný, navrch napěchovaný řadou skutečně brilantních "tarantinovských" dialogů. Ano dialogů, vaše postava totiž konečně umí mluvit a s hlasem se pochopitelně dostavila i zcela konkrétní, jasně vyprofilovaná osobnost, což dává story potřebný nový rozměr a šťávu, díky níž je právě dřív podceňovaná (resp. zanedbávaná) příběhová část skutečně už na úrovni. Navíc příběh má mnohem výraznější vliv na obsah i skladbu většiny misí, čímž ty dostávají mnohem osobitější rozměr. To vše aniž by hra jakkoliv pošpinila rodinné stříbro, nelinearitu. Spíš jej naopak ještě více vypucovala k dokonalosti. Nejenže tu je mnohem, mnohem víc misí než v GTA3, které opětovně můžete plnit v libovolném pořadí, nejenže je tu nohem víc zbraní i odlišných dopravních prostředků (a tudíž i více možností k řešení), ale především mise jsou mnohem lépe strukturálně vystavěny a skládají se hned z několika prvků hratelnosti, přičemž realizace každého z nich je plně ve vaší režii do níž vám nikdo kecat nebude. Autoři se tak skutečně při designu misí řídili zásadou "Pokud si myslíte, že to možné je, pak to skutečně asi možné bude" a tak je drtivá většina misí ve Vice City nápaditější, zábavnější a invenci s improvizací otevřenější než kdy před tím. Nejen díky misím a příběhu vás Vice City pohltí pomalu, pozvolna, ale totálně a natrvalo. Vice City vám totiž stejně jako GTA3 nabízí víc, mnohem víc.

Nabízí vám něco, co vám nenabídne žádná jiná hra, nabízí vám živé Vice City. Obrovské lidské mraveniště, které se od toho skutečného skoro v ničem neliší. Má své mírumilovné pracující obyvatele, kriminálníky, válčící gangy, infrastrukturu, policajty, záchránkáře, hasiče, bezdomovce, prostitutky... Má svůj den, západ, noc i úsvit. Má své deště, bouřky i průzračně čistou oblohu. Stejně tak má gheta, průmyslové zóny, milionářské čtvrti, zábavní centra, noční kluby, hotely, letiště, závodní dráhy či vrakoviště. Má prostě všechno, co mělo Liberty City, k tomu dvakrát větší rozlohu a na ní spoustu věcí navíc. Ať už jde o kýžené interiéry, které, byť jich není nijak závratné množství, opětovně o kousek prohlubují iluzi reálnosti, ať už jde o realističtější chování lidí kolem vás (lidé spolu často a běžně komunikují, posedávají na lavičkách, tančí na díze, prohání se na kolečkových bruslích, gangy postávají v hloučcích, policajti nehoní jen vás...) nebo o mnohem variabilnější strukturu města samotného (obchoďáky s jezdícími schody, vilky s bazény, pláže...). Těžko se to popisuje, ale až to celé uvidíte naživo, pak pochopíte, že i město z jedniček a nul může žít. A vy s ním a v něm. Ono totiž jen tak se potloukat po Vice City a sledovat ten lidský mumraj je stejně zábavné, jako "pracovat". Nemusí ovšem zůstat jen u sledování, stačí vytáhnout zbraň... Ovšem i samotný průzkum částí města není od věci. Jednak se v něm postupně naučíte orientovat jen podle mapy v hlavě a jednak v něm autoři jako obvykle poschovávali celou řadu "síkritů" v podobě masakroidních (převážná část) akčních vložek, v dané části města zpravidla neprodejných zbraní či známých "secret bagů" za jejichž sbírání jste odměněni dovozem zbraní zdarma až do domu. A aby toho nebylo málo, tak máte ve Vice City tradičně řadu miniher. K těm z GTA3 přibylo rozvážení pizzy, pilotování mini helikoptérky, rozvoz zmrzliny či několik závodů na skutečné závodní dráze. I z tohoto značně neúplného výčtu je snad jasné, že možnosti Vice City jsou zkrátka tradičně neuvěřitelné.

....s jídlem roste chuť. Ten ubožák Diaz to poznal brzo na vlastní kůži. Můj průklep jeho aktivit a Vancovo nevinný šťourání do jeho obchodu si vzal ke své smůle trochu moc osobně. Jednou to na nás zkusil a víckrát nedostal příležitost. Nakonec z toho byla taková menší válka, vykácenej les a spousta, spousta třísek. To se ale stává, dělali holt ve špatnej čas na špatným místě. S frantíkama to byl ještě divočejší  tanec, na kterej ale neměli šťávu. Na mě s pár lodičkama a vrtulníkem, když ještě nejsem sám? Kdeže. Těch pár dělníků mě je ovšem celkem líto, ale měli mi to nádobíčko dát dobrovolně. O těch několika štětkách to platí víceméně taky...

A neuvěřitelné je rovněž to správné slovo, kterým lze charakterizovat vozový park přítomný ve Vice City. A byť 120 dopravních prostředků (zhruba skoro třikrát více než v GTA3) je úctyhodné číslo, nejde rozhodně v prvé řadě o něj, nýbrž o způsob jejich ovládání. Ten je sice v jádru samozřejmě nadále silně arkádový a ladění hry dokonale vyhovující, ale před tím jak se autorům podařilo promítnout do ovládání rozdíly nejen mezi jednotlivými druhy dopravních prostředků, ale i mezi těmi stejného druhu, je skutečně třeba hodně, hodně hluboko smeknout. Ve výsledku se tak každé auto, každý člun i každá motorka ovládají tak trochu jinak, což je mimochodem věc, která činí problémy celé řadě čistě závodních her (nemluvě o tom, že model poškozování je tady lepší než ve většině z nich). Nikoliv Vice City, které je v tomto ohledu ještě o kousek dál než GTA3. Nu a padla-li řeč o motorkách je na místě chvíli se pozastavit nad největšími novinkami v "pojízdném Vice City". Ano konečně tu skutečně jsou a to hned ve čtyřech typech a ano, ovládají se a chovají skutečně skvěle, díky čemuž je jízda na nich opravdu zážitek sama o sobě. Ještě zásadnější novinkou z pohledu hratelnosti je pak kýžené zpřístupnění hráči vzduchu pomocí helikoptér a "dodo" letadýlek, které konečně jsou zcela běžnými a zvládnutelnými dopravními prostředky s jejichž zpřístupněním se vám otevírají ve hře úplně nové perspektivy s nimiž Vice City v každém ohledu počítá (mise, secrety, provedení prostředí). Jejich ovládání je pak opětovně takřka dokonalým kompromisem mezi arkádovostí (přístupností) a realismem (věrohodností), díky čemuž vám sice jejich zvládnutí chvíli zabere, ale poté vám i s podpisem věnuje silný pocit satisfakce a plné kontroly nad tím, co ovládáte. Plně analogové ovládání to vše jen umocňuje a v tomto ohledu není Vice City už prakticky co vyčítat. Menší problémy se opětovně dostaví v momentě, kdy se chopíte postavičky samotné a pustíte se do akce. "Autolock" sice díky rozeznávání nebezpečnosti potencionálních cílů a automatickému se přesouvání kamery za vaše záda v momentě jeho stisku, funguje znatelně lépe než v minulém díle, ale stále to ještě není tak pružné a citlivé, jak by to být mohlo. Jednak jde "locknout" někoho jen máte-li střelnou zbraň, jednak zmíněné "zlepšováky" nefungují 100% a jednak je trochu škoda, že v momentě "locknutí" se, se nezačnete pohybovat kolem osy zaměřeného (tedy není tu osvědčený "zeldovský" systém, skvěle fungující třebas u vzdáleně podobného 3D prostředí v ZOE). Nicméně nejde o nic, co by zvyk nezvládl časem zpacifikovat a co by se neztratilo v té záplavě možností a množství zbraní, kterými Vice City disponuje. Těch je skutečně pozoruhodné a mnohonásobně vyšší množství než v GTA3 a určitě vám nemusím říkat, co jde všechno s takovými lahůdkami jako motorovka, minigun či sekáček na led, při volnosti jakou Vice City nabízí, dělat.

Díky mnohem vychytanějšímu enginu hry je toho skutečně hodně. Auta, potažmo jiné dopravní prostředky, teď můžete bez problému ničit ručně, pneumatikám stačí jedna kulka a už vesele pleskají (a patřičně ovlivňují jízdní vlastnosti), hlavy lidí jsou počítány jako samostatná část  těla (nepochybuji, že víte kam mířím) a ti sami jsou potažmo nadále počítáni jako samostatné objekty i když sedí v autě (takže určitě vás napadne jak toho využít, že) a díky promakanější interní fyzice můžete dělat s auty a motorkami nohem větší skopičiny a experimenty než posledně. Bariéry fantasie už skoro v podstatě neexistují, můžete si jít/ letět/ jet kam chcete a dělat si co vás napadne. A vezmeme-li v potaz všechny tyto výpočetní náročnost masivně zvyšující změny, je skoro s podivem, že autoři za ten necelý rok zvládli engine hry zdokonalit nejen vnitřně, ale i navenek. Ano, Vice City skutečně vypadá o poznání lépe než GTA3, nikoliv však díky jasnému masivnímu zlepšení celku, ale díky celé řadě dílčích malých detailů. Ať už jde o lepší nasvícení scény, stabilnější framerate, odrazy slunce od kapot vozů, kapky deště (či krve) ulpívající na kameře, krásnou vlnící se vodu, palmy ohýbající se vírem z rotoru helikoptéry, odrazy vodní hladiny a nablýskaných podlah interiérů či v neposlední řadě výrazně větší výhled (který je skutečně masivní) a zlepšený "streaming" objektů (lidé, auta, stromy), které se začínají vykreslovat v o něco větší vzdálenosti. Právě celá řada těhle mnohdy nenápadných detailů má na triku opětovný posun série v rámci grafiky o další kousek blíž dokonalosti. Prioritou grafiky u GTA totiž nikdy nebylo oslňovat, ale umožňovat a vtahovat a v tomto ohledu je Vice City blíž dokonalosti, než cokoliv jiného. Možná, že byste našli pár i povahově velmi blízkých her, které na pohled vypadají lépe než Vice City (Mafia či The Getaway), ale nenajdete nic, co by vám dalo do ruky takovou míru volnosti a možností a přitom zvládlo ještě krmit vaše oči takto živou a věrnou iluzí reality. Nic a na ničem.

Zatímco u grafiky a dalších aspektů hry můžeme mluvit zatím "pouze" o přibližování se dokonalosti, v jedné věci už Vice City vztyčilo vlajku nad její dobytou tvrzí. Vím, že slovo dokonalost bude z našich úst znít vždycky stejně zavádějícím způsobem, ale přesto si dovolím tvrdit, že ozvučení Vice City jednoduše je dokonalé. Rozdílným a rozpoznatelně odlišným zvukem všech motorů, všech zbraní počínaje a hláškami kolemjdoucích, namluvením hlavních postav a hudbou konče. Mezi "počínaje" a "konče" by si pro svou kvalitu zasloužil zařadit každičký zvuk, který ve Vice City uslyšíte, ale to bychom tu byli díky jejich kvantitě až do zítřka, chvilku tak postojím jen s namluvením a hudbou. Obé je totiž kromě dokonalého i bezprecedentní. Nikdy se u namluvení žádné hry nesešlo tolik slavných jmen, jako u Vice City. Nebo slyšeli jste snad někdy pohromadě Raye Liotu, Denise Hoppera, Billa Finchera, Burta Reynoldse či Toma Sizemoneho, nebo této plejádě jmen podobnou sestavu? Těžko. A věřte mi, není to jen o jménech, ale i o kvalitě, protože tihle lidé nejsou uznávanými profíky ve filmové branži pro nic za nic a ve hře je to sakra znát. Nicméně tahle sestava ještě nebyla ničím v porovnáním s tím, jaká jména vám budou ve Vice City hrát a zpívat. Nebudu vás unavovat dalším, ještě mnohem delším výčtem (ostatně najdete jej v kolem textu pokorně vyčkávajícím rámečku) a omezím se jen na "čeká vás takřka 9 hodin té nejlepší hudby 80. let všech možných žánrů, včetně skvělých parodických reklam, upoutávek či diskusí, stačí si jen naladit příslušnou stanici". A věřte mi, prohánět se na harleyi v noci po blikajícími neony prozářeném Vice City za doprovodu Iron Maiden či Judas Preist je neuvěřitelný zážitek samo o sobě. Prostě a jednoduše v tomto ohledu je Vice City dokonalé a tímto jsou jakékoliv další diskuse o tom, která hra má nejlepší soundtrack bezpředmětné.

...co ještě chcete slyšet? Víte už dost na to, abyste mohli říct, že mě znáte. Víte už čím a kým jsem. Víte co mě udělalo, teda aspoň z části, zbytek byste už mohli uhodnout. Víte toho dost na to, abyste konečně mohli pochopit KDO vlastně jsem. Zapomeňte na jména, k pochopení je nepotřebujete.

Stejně bezpředmětné jsou i dohady o nejprodávanější a nejúspěšnější hře tohoto roku, a troufám si tvrdit, že je rovněž rozhodnuto i o té nejlepší (MGS2 je přeci jenom více uměleckým dílem než "hrou"). Jistě Vice City není jako celek dokonalé a někteří hnidopichové se určitě vyžijí u rozpitvávání občas problematického "pěšího" ovládání (nikoliv špatného), stále ještě viditelného "streamingu" objektů, občas divné AI a kamery či těch několika menších buggů. Jistě všichni jmenovaní tu jsou, ale jde v porovnání s obřími možnostmi, volností a z nich plynoucí zábavou o bezvýznamné prkotiny, liliputských rozměrů z kterých by se mohl stát prcek David schopný ohrozit Goliáše jen u mnohem úžeji žánrově vyprofilované hry, nikoliv u bezbřehého Vice City. Z toho plynoucí závěr je v podstatě ještě zbytečnější než tahle recenze, proto si ho odpustím (ostatně zazněl už na začátku:)). Víte už toho o Vice City dost, aby jste si to mohli pro sebe sesumírovat a rozhodnout sami.

Furt vám nedochází kdo jsem? Přece ten, kdo kouká na váš ksicht bezpečně zavřený v pevné cele toho co se má, musí a nesmí z toho nejpohodlnějšího místa na světě. Z vaší vlastní hlavy.

Slovní hodnocení: Ten nejlepší a nejútulnější domov, jaký můžete svému horšímu já za peníze koupit. A taky s největší pravděpodobností hra roku, pokud to potřebujete slyšet.



Článek vyšel původně v mírně odlišné podobě na webu herního magazínu Xgen a následně byl převzat webových herním magem Bonusweb.



Poznámka dneška. Při zpětném ohlédnutí je pro mě Vice City asi tím nejlepším dílem celé série, ve kterém Rockstar jak dokonale zúročil vynikající základy sand boxu postavené asi opravdu revolučním (byť to slovo nemám rád, tak tady je na místě jako málokde jinde) GTA3, tak zúročil nabyté zkušenosti i prakticky volné ruce, které v té době, kdy série nebyla ještě doslova továrnou na peníze, prostě měl. Herní mantra Rockstaru při designu misí "když vás to napadne, tak to pravděpodobně asi i půjde" tu dostala naposledy ničím neomezený prostor a GTA před ní ani potom nikdy kreativnější přístup hráčům k řešení problémů neumožňovalo. Vice City je i přes slušný příběh v podání na tu dobu nevídaného osazenstva, čirá esence toho, co z hry od kdysi malých vývojářů z DMA Design, známých hlavně svými Lemmingy, udělalo jednu z nejvýznamnějších a nejvýdělečnějších herních sérií všech dob a z DMA udělalo vývojářské hvězdy první kategorie. A jen tak mimochodem i výrazně pomohlo udělat z PS2 nejúspěšnější konzoli všech dob.