Gheist

Několik dlouhých let vývoje a neustálých odkladů, velké sliby a v řadách majitelů GC velká očekávání příchodu další inovativní FPS, stojící mimo mantinely žánru obdobně jako Metroid Prime. Očekávaný exklusivní spasitel nebo jen zbloudilá duše bez těla?

Začátek a konec. Alfa a omega. Mefisto a soudce. Jeden vnady svádí, druhý optikou nejpozději prožitého dříve prožité hodnotí. Oběma třeba se zavděčit, chci-li slyšet pozitivů zpěv. Zklamu-li prvého pak hrozí, že pozornost Faustova duši svou mi nikdy neupíše a bez ní léta snahy mé vniveč přijdou, neb nebudu mít komu ukázat, co dobrého ve mě jest. Zklamu-li druhého, všechno dobré, co na oltář jsem dal, v krvi zklamání topit se možná bude, ukáže-li se zklamání na roli vraha být veliké dosti. Zklamu-li oba zároveň, co ze mně se stane?! Nic než duše, strašící svým osudem ostatní, zoufale ty trpělivé dosti hledajíc, kdož zvládnou najít špatně viditelné skutečné mé vnady a přežijí i pohled na rozřezané žíly moje. Gheist.

Gheist nezvládá začátek, ani konec. Oba jsou pouze promenádou prakticky všech jeho největších slabin, k jejichž veselému skotačení se v případě závěru kolegiálně přidává ještě směšně vyvážená obtížnost a tlupa příběhových klišé. Gheist tak začíná jako v nejlepším případě průměrná FPS s mizernou AI, nepřesným ovládáním, skoro komicky vypadajícími nepřáteli a neautenticky působící akcí a končí jako v nejlepším případě průměrná FPS se všemi uvedenými problémy, navrch plná obehraných momentů a korunovaná místy absurdně zbytečnou frustrací. Gheist zkrátka začíná a končí špatně. A obzvláště pak ona závěrečná, skoro tři hodiny trvající chaotická akční řež, bez nápadu (nepovažujete-li za nápad již všude přítomnou obdobu bullet-timu) a gradace mi pro čerstvost vzpomínek na rudo před očima, tak trochu komplikuje hodnocení jí předcházejících šesti hodin, při nichž jsem se po nudném půlhodinovém rozjezdu bavil úplně jinak. Obsahově i kvalitativně.

Poté, co se v kůži hlavního hrdiny hry, Johna Reimiho marně s mariňáky pokusíte o tajnou infiltraci biochemické továrny Volks Corporation a o stejně tak marný ústup, technicky vzato umřete. Nudný a ničím nezajímavý akční úvod skončí a vy se opět ocitnete v kůži Johna Reimiho, který je technicky vzato skutečně mrtvý, prakticky vzato však živý jako duch, na jejichž výrobu se technicky i prakticky vzato Volks Corporation tak trochu na tajnačku specializuje. A jak záhy zjistíte, být duchem má celou řadu výhod. Krom toho, že ve spirituální formě jste prakticky neviditelní a všechno kolem vás je krásně zpomalené, můžete rovněž ovládat převtělením řadu mechanických zařízení i všechny životní formy kolem vás. S jejich ovládáním je ovšem spojen menší háček; než budou moci přejít plně pod vaši kontrolu, budete je muset vystrašit dost na to, aby byly obrazně řečeno převtělení přizpůsobilý. To platí stejnou měrou jak pro krysy a jim podobnou havěť, tak pro lidi. A abyste je mohli vystrašit, musíte nejdřív přijít na to jak a čím.

A frr, v moment, kdy Geist patřičně rozjede nápad autorů o převtělování alá postarší Messiah od Shiny, symbolicky se nám Gheist převtělí ze zmrzačeného torza podprůměrné FPS do víceméně klasické adventury, viděné z fisrt person perspektivy. A nutno přiznat, že v tomhle těle se Geistovi dočasně daří podstatně lépe a autoři zpočátku chrlí jeden nápad za druhým. Byť samotné problémy k řešení dvakrát propracované či originální nejsou (v podstatě jde jen o to jak se kam dostat a jak koho čím vystrašit), způsoby jejich řešení rozhodně invenční i zpočátku zábavné jsou. Ať už jde o prolézání zdejšího komplexu krysími dírami či kličkování mezi nastraženými pastičkami v krysí kůži, poletování a strašení strašpytlů v tělíčku netopýra či levitování v nejrůznějších mechanických věcičkách za účelem vystrašení kolemjdoucích vědců, stráží či sekretářek, do jejichž kůže se potřebujete dostat.

Byť gejzíru nápadů sice ne zrovna za dlouho dojde šťáva a ty se pak prakticky až dokonce jen opakují, je v tomto šestihodinovém a na jednoduché adventuření sázejícím mezidobý Gheist fajn zábavička, byť jsou všechna řešení striktně a násilně lineární. Dokonce i občasné kratší akční pasáže, vydařené hororové chvilky či občas nápadité souboje s bossi působí jako příjemné osvěžení a dotáhnout to Gheist v tomhle rozložení akce a adventury až do konce, úvodní a následující kritika by si příliš nevrzla.

Vrzy, vrz, Gheist to bohužel v onom kýženém rozložení akce a adventury do konce nedotahuje a v poslední závěrečné čtvrtině se vrhá zpět do počátečních vod stěží průměrné FPS, kde stejně jako na začátku kupí jednu chybu za druhou a jeden debilní nápad následuje druhý (chaotické střílecí pasáže ve virtuální realitě, souboj s bossem v boostovacím brnění, souboje s ostatními duchy, vyhánění je z těla a další). Obtížnost začne vykazovat povážlivě absurdní výkyvy, čímž probouzí nefér podpásovkami k životu sestřičku frustraci. A aby toho nebylo málo, mišmašovitý příběh ve stylu „sem prdneme trochu z Lovecrafta, sem spoustu z Half-Lifu, sem něco z konspiračních teorií“ definitivně přestane dávat smysl a zcela se rozbředne do neidentifikovatelného chaotického žánrového patvaru. Jako by nestačilo, že disponuje špatně, resp. nijak napsanými postavami a amatérskými, tu mluvenými, tu nemluvenými dialogy. Pravda, hudba neurazí a grafika je stabilně kvalitní, díky čemuž je pořád na co koukat, ale i tak je absolvování závěrečného cca. 2-3 hodinového martýria jen otázkou setrvačnosti a falešné naděje že zlé v dobré nakonec se obrátí.

Neobrátí. Naděje jako poslední sic umírá, čas pozdní na smrti její však ničeho nezmění. Naděje umírá. Jako Falešná marnou je a tak na konci silou čerstvě prožitého soudce katem dříve prožitého stává se. Jak kruh po opsaném se uzavírá, alfa s omegou zas se potkává. Začátek špatný, konec špatný. A mezi nimi kus jimi zkaženého dobrého uvězněný. Gheist. Jen pro ty, kdož se duchů zrození a smrti zastrašit nenechají.

Slovní hodnocení: Inovativní a neortodoxní duše trýznivě spoutaná v zmrzačelém těle FPSky v němž její život začíná a žel i končí.


Článek původně vyšel webu české odnože papírového a webového herního magu Gamepro souběžně s vydáním hry.