My people...
Válka je nejvděčnějším z padlých andělů lidskosti.
Bezelstně rozevírá svoje nohy neukojitelnému chtíči našich nejprimitivnějších
pudů a zas a znova povstává nově zrozená jak bájný Fénix z popela naší
vlastní malosti ve vší své absurdnosti. Nesmrtelná, stará jak lidstvo samo
nabízí zas a znova svým otcům i matkám zatracení, vykoupení, poznání, rozhřešení,
šílenství, utrpení, smrt i naději. A zrádnou múzu naší naivitě. Díky ní ožívá
neustále dokola v životech každého z nás, přitahujíc tak pudy
hladových falešnou nádherou svého majestátu, otupující vnímání její podstaty.
Hle, další manifest roztahuje svůdností magnetizující křídla a láká slepce do
své náruče. Chtíč do zbraně vojáci, válka přichází. Killzone je tady.
A láká vás do své náruče svůdností nebývalé síly. Stačí jen
chvíli strávit s hlavou v jejím syrovém a naturalistickém klíně za
konejšivého šepotu bezchybného válečného zmaru a jste její. Se zručností
zkušené děvky vás rychle přesvědčí, že vám dává přesně to, co chcete. Válku
takovou, jaká je. Takovou, jakou ji z bezpečí vašeho křesla toužíte vidět
a prožít. Ponořeni do jejích útrob, rozhlédněte se kolem vás svírajícího objetí
iluzí. Vaše oči zaplaví dokonalé dílo zmaru ve vší své děsivé nádheře. Kůže
země hluboce zjizvená a seškvařená plameny vražedného šílenství, vzduch
prodchnutý všudypřítomným kouřem a zplodinami z plameny sžíraných pozůstatků
lidskosti, rezonující přesvědčivou kakofonií válečné vřavy.
Zaplaveni směsicí vjemů a prožitků, nebude vám za chvíli jen
připadat, že takhle by to mělo vypadat, ale budete i cítit, že takhle by to
mělo i být. Jakmile vnutíte ovládání přesně představu svých potřeb i zvyků,
sžijete se se sílou zpětné vazby vašich zbraní, zvyknete si na tempo jejich
kadence a vaše smysly si navyknou na jejich ladný pohyb i stejně ladné
přebíjení a štěkot jejich kulek, zakousávajících se přesvědčivě do země, dřeva,
betonu i lidského masa, uvědomíte si, že takhle se skutečně chcete při hraní
FPS cítit. Kouzlo pocitu ještě dotvářejí další drobné, ale neméně podstatné
detaily v podobě nápaditě a věrohodně ztvárněného přelézání překážek,
lezení po žebříku a běhu. Žádný nevěrohodně „plovoucí“ pohyb, žádné nepatřičně
působící a chovající se zbraně, žádné komické skákání, žádné nepatřičné zvuky,
narušující pohlcování iluzí. Pocit. Ten stejný těžko popsatelný pocit, který
zažíváte při řízení aut v Gran Turismu či ovládání hráčů v PESu. Pocit
neartikulovaně křičící, takhle by to mělo být.
A druhým dechem dodávající, takhle by se hraní si
v pokojíčku na válku mělo i hrát. Pár vyběhnutí na volnější prostranství,
pár salv z vyštěknuvších helgastských pušek a uvědomíte si, že tady kulkám
rozhodně neuhnete. Tady vás kulky rozcupují na maděru, pokud se před nimi
neschováte. Opatrný postup vpřed, krytí si zad, rychlé přebíhání z krytu
do krytu, alespoň minimální plánování a promýšlení akce, mapování a využívání
možností terénu, přesně načasované dobíjení zbraní a využívání všech jejích
předností pro dané situace a maximální koncentrace, k tomu všemu vás
nekompromisním stiskem svým stehen Killzone přinutí. Je žárlivá a netolerantní,
vaši pozornost chce celou pro sebe. Přestaňte se koncentrovat a přestanete
zpravidla i rychle žít.
Nepřítel je víc než zdatný. Krom toho, že jeho vizáž se vám
vryje svými kvalitami do paměti, díky nimž už jen na pohled budí respekt, dostal
rovněž do vínku AI na PS2 nevídané vyspělosti a střety s ním jsou tak jen
zcela výjimečně diktovány průhlednými scripty alá COD: Finest Hour. Helgasští
vojáci se dokáží relativně bez problémů krýt, postupovat koordinovaně od krytu
ke krytu, flexibilně reagovat na vzniklou situaci a přizpůsobit se vašim
aktivitám. Samozřejmě to nezvládají zdaleka bezchybně a stoprocentně
přesvědčivě, ale zvládají to na dostatečně vysoké úrovni, aby si zasloužily
zmínky i pochvaly.
Stejně uznale leč nelze poklepat po rameni AI vašich parťáků
ve zbrani. Ne, že by byly, když dojde na ostré úplně neschopní, ale mnohdy se
až zbytečně vyloženě hloupě pletou do cesty a sami od sebe příliš aktivní
nejsou, což je vzhledem k tomu, že jim nemůžete dávat žádné pokyny místy k
zešedivění. Na druhou stranu neustálý pohyb ve skupině hru dosti oživuje a
působí věrohodněji než tradiční samospasitelské hraní si na záchranu světa.
Zdaleka největším přínosem přítomnosti čtyř hlavních charakterů je jejich
dispozice odlišnými vlastnostmi i pár zbraněmi. Level design na odlišné
vlastnosti charakterů pamatuje a umožňuje jim mnohdy odlišný postup úrovněmi i
povahově odlišné konfrontační situace. Škoda, že svých vlastností a předností
charaktery nevyužívají, když je zrovna neovládáte a chovají se zcela v rozporu
s tím, co jim velí jejich vlastnosti. Bát se o ně nicméně nemusíte, protože jim
autoři nadělili do vínku nesmrtelnost, aby mohli udržet kompaktnost příběhu.
Ten je na FPSku nezvykle kvalitní, byť tomu není zásluhou
poměrně průhledné dějové spasitelské kostry s mesiáši i Jidášem, ale
především díky dobře napsaným dialogům a postavám, z nichž nejvíce
vynikají Helgasšťané. Takový Hakha…ten je navzdory svému původu paradoxně tou
nejlidštější postavou vaší party. Na jejich vůdce díky jeho strhujícímu projevu, brilantně parafrázujícího svým celkovým projevem Adolfa Hitlera, jen
tak nezapomenete, byť dostane prostor jen v nebývale působivém intru.
Škoda, že když ho autoři obdařily takovou koňskou dávkou charismatu, schopnou
zažehnout jen slovy oheň válečného šílenství v očích jeho lidu, nedokázali
jeho potenciál zúročit k většímu zdramatizování především absolutně
nezvládnutého závěru hry. Žádná válka se ale nedá
vyhrát na všech frontách.
Přestože tak Killzone neporáží na hlavu stereotyp její herní
náplně, nedotahuje svoje vítězství do konce na příběhové frontě a pozornému oku
neuniknou ani její větší ztráty při střetu s linearitou a technickými
sabotéry, vítězí naplno v těch rozhodujících momentech, kdy se skutečně
střílí ostrými. V momentech, v kterých se vyhrává válka. Killzone vás
nedonutí polykat vlastní zvratky, pomočit si strachy kalhoty, plazit se
v bahnu plného krve a špíny, nevytřelí vám mozek z hlavy zbloudilou
kulkou, neotevře vám střepinou břicho ani z vás neudělá bezduchou trosku,
neschopnou vymazat zpoza víček obrazy lidského zvěrstva. Killzone vám neukáže
válku takovou, jaká ve skutečnosti je. Válka není zábava. Killzone vám ukáže
válku takovou, jaká by měla být. Dravou, naturalistickou, adrenalinovou,
drsnou, šťavnatou a zábavnou bez skutečných mrtvol a utrpení.
Hodnocení: Atmosférou
mimořádně silně kořeněná FPS, která patří na PS2 bez problémů k těm nejlepším.
Článek vyšel původně v jednom z prvních čísel papírové verze herního magazínu Doupe krátce po vydání hry.
Poznámka dneška. Přestože dobová hodnocení Killzone nedostála díky převážně problémům technického rázu hry a absurdně vysokým očekáváním, vyvolaným zcestným nálepkováním hry některými médii "Halo killerem", zpětně nejde prvotinu Guerilly hodnotit jinak než jako nadstandardní úspěch. Úspěch, který udělal z neznámých vývojářů Guerilla Games nedílnou součást rodinky fisrt party vývojářů Sony a ze hry perspektivní IP, jehož rodinka k dnešnímu dni čítá už celkem šest členů, roztahujících se hned na čtyřech Sony platformách. Trademarky IP v podobě výborného feelingu z akce a dusné atmosféry si všechny víceméně podržely, leč kvalita má od vrcholu série v podobě po všech stránkách vynikajícího druhého dílu poněkud sestupnou tendenci a po vlažném přijetí Shadow Fallu je budoucnost série řekněme poněkud nejistá...což ovšem neplatí o budoucnosti Guerilly, která díky uvedení se s Killzone má své místo mezi first party vývojáři Sony stále jisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat