Tak i když mě po pravdě poslední dvě Zeměplochy už moc nebavili a Šňupec jsem snad ani nedočetl, tak projít po nedávné Smrťově osobní návštěvě Terryho kolem té POSLEDNÍ bez zaplacení fakt nejde. Už jen z úcty k autorovi a těm smíchem přidaným rokům...a zvědavosti, nakolik je ještě autorem Terry a nakolik Alois Alzheimer. V každém případě i za tuto Sbohem a dík za Slony, Terry.
O pár hodin a dvě stě stránek později...
... ani věk, ani zákeřná choroba ani jejich vytrvalá vzájemná spolupráce nedokázali siru Pratechettovi vzít nic na jeho těžko napodobitelné schopnosti ohýbat jazyk až na samou mez jeho pružnosti kreativním spojováním na první pohled nespojitelného a nad jeho mnohdy akrobatickými slovními obraty nejde než pravidelně i po těch letech nesmekat pomylsný klobouk. Samozřejmě totéž platí i o mimořádném talentu sirova dvorního překladatele, Jana Kantůrka, který všechny ty jeho šílené kousky dává v češtině s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností, jako by ani nepřekládal, ale sám psal. A není divu, že si ti dva tam přirostli k srdci. Takže zas a znovu a bohužel naposledy, je na místě jednoduše smeknout!
Žel co platí o sirově stylu už pár let neplatí o dramaturgii a výstavbě jeho příběhů, na jejichž půdě ta slovní akrobacie skotačí a zdá se, že Pod Parou nebude výjimkou. Jak bývá u páně Pratchetta poslední dobou zvykem, opět si vzal na paškál další ze zásadních historických společenských události naší minulosti a jal se ji přenést optikou alegorie či spíše podobenství na bedra Atuin. Knihtisk, ekonomika, poštovní komunikace, sekukarizace, moviefikace, rovnoprávnost...ty všechny už svoje zuby do tváře Zeměplochy nesmazatelně zakously a teď přišla řada i na tu největší z proměn našich pořádků, století páry a začátek velké průmyslové revoluce. Nic proti tomu, když se podobenství začnou blížit spíš alegoriím, nebo se aspoň nápaditě podají, jsou vhodnou živnou půdou pro vytváření zajímavých postav, situací a zápletek aka dohromady příběhů. To když se správně uchopí a sehraje, dostanete z toho takové perličky, jako Malý Bohové nebo Pohyblivé Obrázky, které obojí patří pro mě k tomu nejlepšímu ze Zeměplochy. Problém nastává, když se z podobenství nestane jen živná půda pro příběh, ale stane se příběhem nebo spíše zápletkou samo o sobě, jak se tomu zatím děje v Pod Parou, kde celá zápletka stojí na popisu toho, jak ta velká průmyslová revoluce vlastně na Zeměploše s parní lokomotivou začala. Problém podobenství na takovou událost, chopí-li se samo role zápletky, je v tom, že vás nemůže překvapit ani strhnout, protože je jen sledem nutných událostí, které už znáte, jen vyprávěných slovy jiné doby a světa. Postavy pak představují jen spojky mezi nimi, které se vezou ve vleku Železné Vrtilky předlohou podobenství jasně všem známým směrem. A příběhem tak místo zápletky v podání zajímavých postav je nutnost parafrází připodobnit naší průmyslovou revoluci její verzi na Zeměploše.
Aby se průmyslová revoluce, nebo tedy zatim aspoň ta železnice mohla rozjet, potřebuje technika, mecenáše, věrozvěsta i záštitu. A tak Mandlík Štědrovka sestrojí první parní lokomotivu, Jindřich Král ji pustí do světa a svět k ní a Vetinari, neomylně cítící každý vítr změny všeho, její cestu pomocí Vlahošovi výřečnosti a mazanosti nasměruje tím správným směrem pro blaho všech. Staré známé postavy (Vetinari, Vlahoš von Rosret, Jindřich Král) jsou do role vlaštovek nové doby vybrány dobře a jejich sirem Pratchettem už dříve vybudované charaktery se do nových rolí bezesporu hodí. A nově příchozí Mandlík Štědrovka tu partu zapamatovatelných postav sice rozšiřuje, ale tak nějak jako by páně Pratchett neměl úplně jasno, co s nimi a z koho vlastně udělat hlavní postavu, které si bude moct zápletka vlézt na záda a uhánět vpřed. A celé to tak zatím zkrátka působí jako na měsíce a desítky stránek sledem událostí nutných k postavení a zprovoznění železnice roztahaná expozice, kde se jen za asistence cameí SPOUSTY známých postav parafrázuje známé a zápletka nikde. Jen tu a tam na chvíli pomrkne prostřednictvím trpasličích kraků, představující zeměplošskou variaci na dnešní náboženské fundamentalisty, rozhodnutých pro svou neschopnost jít s dobou, dobu raději zničit. Ani po dvě stě stránkách ale není budování železnice v takové fázi, aby podobenství tak velkého sousta jako začátek průmyslové revoluce bylo úplné, a zápletka se mohla na zádech hlavní postavy konečně pořádně rozjet. A po pravdě, upřímně řečeno jsem ve stavu, kdy se musím tak trochu do čtení přemlouvat nadějí na prudké zlepšení a respektem k autorovi...
Žádné komentáře:
Okomentovat