Slova válka a legrace (potažmo zábava) se mají navzájem
rády asi jako Bush s Husajnem a tak se zdá, že stavět je vedla sebe by mohl jen
blázen. Jenže když už v Rusku zvládli díky LNT dát dohromady válku s mírem,
řekli si v SS že by to mohlo vyjít a... bum..., výsledkem bylo TNT. Bomba.
Cannon Fodder.
"Boom, it has never been funniest war, boom,
it has never...". Tak takhle nějak (pokud mě paměť neklame) vám začala
takřka už před deseti lety v stylovém intru překvapivě zpívat Amiga, pokud jste
ji naládovali dlouho očekávaným "střelivem" od Sensible Softu a
zapnutím trafa zapálili doutnák. Skutečně velmi stylové, originální a odvázané
intro pak bystřejším jasně naznačilo, že výsledkem hořícího doutnáku a
chřoustající disketovky bude možná konečně zase jednou skutečně pořádné,
nefalšované booom, které dokáže nastupujícímu frontálnímu útoku PC vedeného
Doomem, že Amiga stále ještě umí střílet zatraceně úderné projektily. Booom,
které se zapíše do dějin, stmelí nadějí ty na bránící se straně barikády a
oslabí útočící. Takové booom, na které se i za patnáct let bude vzpomínat:). A
nutno dodat, že všechno s výjimkou oslabení nástupu doomu (smysl přítomnosti
malého "d" vám dojde až si vzpomenete na význam onoho slova v českém
jazyce) se Cannon Fodderu skutečně podařilo. Booom. Dnes už rezavý
střepiny mých vzpomínek budiž vám malým
důkazem jak moc velký booom to bylo.
"...it has never been funniest war...".
Funny rovná se legrační. Cannon Fodder rovná se legrační, nebo přinejmenším
alespoň úsměvný. Co intro naznačilo, dotáhlo úspěšně do konce odlehčené
audiovizuální pojetí hry, ostře kontrastující relativně brutální náplni,
dělajíc tak pro ni stejnou službu, jako stylová grafika u současného GTAčka.
Poskytujíc jí tolik potřebné odlehčení, dokazující, že tohle nemůže být bráno
vážně a svým způsobem tak možná švejkovsky ukazující na směšnost války samotné.
Možná. Každopádně hratelnosti samotné to dalo velmi neopakovatelnou chuť a při
tom kropení to do legračně poletujících a vřískajících tělíček vašich nepřátel
nešlo tu a tam zabránit proběhnutí se cynickému úšklebku po vaší tváři; o
občasném zásahu bazukou černého humoru nemluvě. Cannon Fodder jednoduše byl
legrační... tedy do té doby, než na vás hra vyrukovala s poměrně nechutnou
obtížnosti, kdy lítala vzduchem pravidelně jen tělíčka vašich vojáků. V ten
moment nahradil úšklebek na vaší tváři kamenný výraz a zvuky uchechtnutí
vystřídali nárazy myši (nejen jí) o zeď (nejen o ní:)). Ale stejně tak jako
prst nedá naloupnutému stroupku pokoj, stejně tak nešlo nezvednout se,
nezprovoznit opětovně myš a zkusit to "teda ještě jednou, ale fakt už
naposledy". Legrace sice potichu zmizela, ale pořád zůstala vyzývavě
rozvalená slečna Zábava. Čistá, návyková zábava.
"... it has never been funniest war...".
Funny rovná se zábavný. Klíčů k ní je celá řada a jednoduchost je jedním z
nejosvědčenějších. V jednoduchosti
vždycky byla síla a kdo by to měl vědět lépe než autoři legendárního
Sensible Socceru (kde s jedno tlačítkovým ovládáním dokázali věci), kteří se
ani s Cannon Fodderem nehodlali pustit na tenký led komplikovanosti. A
vyplatilo se. Základní náplň hry byla v podstatě banálně jednoduchá; dostali
jste menší skupinku mladých rekrutů vybavených prostředky i povolením k
zabíjení a k tomu prostinký cíl-zabít všechny enemáky v okolí (případně navrch
k tomu ještě něco zničit). Éra 3D grafiky byla ještě v plenkách, takže všechno
jste viděli hezky v krásným, jednoduchým 2D pohledu seshora a k ruce jste měli
ovládání plně odpovídající možnostem a omezením 2D grafiky. Kurzor, myš, jedno
tlačítko pro pohyb a zároveň pro střelbu, druhý pro házení granátů. Tím vaše
schopnosti sloužící k likvidaci mnohanásobné přesily hasly. Tady jste byli vy,
tam oni; jednoduchý jako facka. Jednoduchý a návykově zábavný. Jednak proto, že
nikdo před tím s podobně jednoduchým nápadem nepřišel, a když už, tak nikdo
nedovedl z jednoduchosti vytěžit maximum tak jako Cannon Fodder. Celou skupinu
vašich vojáků jste jednoduše mohli rozdělit na několik menších, schopných
bránit sami sebe. K tomu si přidejte interaktivní prostředí, nepřátele, kteří
po vás většinou nešli dokud vás neviděli či neslyšeli (na svou dobu nevídaná
věc), lehčí RPG prvky (za každou absolvovanou misi byli vaši rekruti povýšeni
díky čemuž zvládali lépe střílet) a několik ovladatelných dopravních prostředků
(jeep, helikoptéra...). Detaily dávající na povrch jednoduché hře bez příběhu
hloubku a variabilitu, díky nimž byla motivací k hraní obsahově identických
misí jen a pouze zábava z hraní samotného. Krystalicky čistá a ničím nekažená
zábava ve hře, jaká tu před tím v takovéto podobě ještě nebyla.
"... boom, do not you wanna... ".
Ano, Cannon Fodder byl jednou z nejlepších her poslední dekády zlatého věku
Amigy, dokázal v čem je její největší síla, ukázal špici jejích technických
možností (mluvím teď o Amize 500 samozřejmě) a dočkal se zasloužených ovací. A
dočkal se i toho, co se dělá všem úspěšným hrám: přímého pokračování i řady
nepřímo nepřímých "následovníků". Cannon Fodder 2 žel přišel se
špatnými nápady ve špatnou dobu a tak raději nekazme památku původního
přílišným rozebíráním ne příliš povedeného bratříčka. Nepřímo nepřímý
"následovníci" byli podstatně kvalitnější i úspěšnější; z těch
nejslavnějších jmenujme především sérii Comand and Conquer (ty akční mise s
Tanjou či obyčejnými komandy přítomné v každém díle jsou obšlehnutým Cannon
Fodderem... Cannon Fodderem bez nadhledu) a částečně i Diablo se svými
nohsledy. Žádný z nich se samozřejmě nehraje tak jako Cannon Fodder a
následovník bez uvozovek tak prakticky neexistuje, přesto tu je s námi v dnes
už samostatně neživota schopných částech Cannon Fodder dodnes. Takové booom to
tenkrát bylo.
Slovní hodnocení: Jedno z posledních velkých booom ze strany
staré Amigy a jedna z jejích nejlepších her. Jasný a jednoduchý jako hra samotná.
Článek byl původně publikován na Bonuswebu.
Žádné komentáře:
Okomentovat