Ve svých snem beze
spánku vidím to město. Slent Hill, pohřebiště našich vzpomínek. Slíbil jsi, že
mě tam jednou vezmeš zpátky, ale nikdy jsi to neudělal. Teď jsem tu
sama...čekajíc na tebe na našem tajném místě. Mary.
Mrtvý psát neumějí. Mary je mrtvá. Tři roky.
Kdo jiný by to měl vědět lépe než její manžel, James. Tak proč? Proč stojí na
rozcestí? Proč s podivným pocitem v žaludku sestupuje úzkou cestičkou zalitou
nekonečnou, krémovitě hustou mlhou a na poplach křičícím tichem dolů, do Silent
Hillu. Proč? Mrtvý přece psát neumějí. Je... je snad Mary skutečně živá?
Plamínek naděje plápolá v bezútěšné tmě Jamesova života jasným světlem a stejně
jako můra pálící se nakonec v jeho žáru, nemá James na výběr... vy, vy v
momentě kdy spustíte Silent Hill 2 taky ne.
SH2 není obyčejná hra. Zapněte jej a svět
kolem vás se změní. Pohodlné křeslo a hřejivou útulnost domova nahradí černočerná bezútěšná tma plná stínů
bezejmenných. Stínů, jež bude na tenké plátýnko vašeho vědomí promítat mihotavý
plamínek zapáleného strachu, kolem něhož budete kroužit s neodraditelností
noční můry. Nezmění se totiž jen svět kolem vás, změníte se i vy sami; narostou
vám křídla a jediné, co budete s to vnímat, bude právě onen zapálený plamínek
strachu uvnitř vás (a měnící svět okolo vás), kolem něhož bude vaše já do
vyčerpání poletovat i navzdory vědomí obrovského spalujícího žáru, navzdory
krůpějím potu na vašem čele, navzdory tísnivému pocitu svírajícím váš žaludek,
navzdory mrazení v zádech. Změníte se v obyčejnou noční můru, nemající při
spatření světla na výběr a motající se kolem něj do doby, než světlo samo
milosrdně ukončí její trápení.. Zapnutím SH2 se strach ve vás rozhoří tak
jasným a svůdným světlem, jemuž nelze odolat a ani obraz hořící můry s tím nic
nezmůže; virtuální původ strachu vám ale naštěstí propůjčí azbestová křídla, o
to víc svůdnější je jeho zkoumání.
SH2 není obyčejná hra s prioritami obyčejné
hry. Středobodem okolo něj se motajícího vesmíru není v SH2 hratelnost, ale
strach a hrůza. Tanec s ďáblem lidských emocí, který nezmění jeho ale vás a jehož smyslem není vás
pobavit, ale pokropit řádně potem a
zalít nepříjemným mrazením v zádech. Ne chvilkovým, ale trvalým. To je priorita
hry, které je podřízeno všechno ostatní (skoro) a to je třeba mít při hodnocení
hry neustále na paměti, jinak se nám meritum věci ztratí ve tmě a budeme nuceni
bazírovat na viditelných prkotinách, pro přínos SH2 naprosto nepodstatných. SH2
je horor a účelem hororu není nic jiného než vás vyděsit a to se hře daří
nezapomenutelným (nehráli-li jste první díl tak i neopakovatelným) způsobem.
Zapomeňte na laciné residentovské manýry, kdy strach jen tak obchází kolem vás
a tu a tam na vás zpoza rohu jukne, způsoby SH2 jsou mnohem rafinovanější a
bezohlednější. Jejich koncentrovanému útoku na všechny vaše smysly, masírující
strach hluboko pod kůži, se dá vzdorovat jen stěží.
První vás začne zpracovávat grafika. Použití
zrnitého filtru lehce deformujícího obraz na vaší televizi si všimnete
okamžitě. "Znečišťuje" grafiku a působí rušivě, což je ostatně taky
jeho úkol, který plní beze zbytku (po prvním dohrání jej lze vypnout).
Vykreslení bezútěšného, chátrajícího městečka je esteticky zcela geniální a
dokonale navozuje nepříjemnou, dusivou a depresivní atmosféru. Ulice, řadové
domy, parčíky, němí to svědkové událostí, které vyprázdnili město, jsou zalité
nepropustnou mlhou, zabraňující vám vidět dál než na pár kroků před sebe,
vyvolávajíc tak intenzivní pocit úzkosti, nejistoty a dezorientace, to je jedna
tvář Silent Hillu. Ta "příjemnější". Druhou představují s obrovským
citem pro detail vytvořené zatuchlé, hnijící a rozpadající se interiéry,
tonoucí ve tmě, plné zlověstných náznaků a stínů, vyvolaných světlem vaší
baterky. Přestože jsou provedeny zcela mimořádně, nezpronevěřují se nikdy samoúčelné
líbivosti a pestrobarevné kýčovitosti Residenta a zůstávají vždy nepříjemně
odpudivé a rozrušující. Stejně jako skoro všechna monstra na která narazíte.
Jejich šíleným způsobem deformovaný lidský vzhled v krvavé latexové kůži,
spolehlivě nažene mráz do zad každému. Zde si však neodpustím drobnou noticku;
jakkoliv jsou totiž originální, nechutná a skvěle prokreslená, žádné z nich vás
psychicky nerozhodí natolik jako chichotající se děti ve školních lavicích s
noži v rukou z prvního dílu. Navíc ne všechny monstra v SH2 jsou natolik děsivá
a nepříjemná, jak by mohla a měla být (nemůžu si pomoct ale ty "lidské
stoly" ke konci hry mi připadali jako slabý odvar ostatních). To ale na
estetických kvalitách grafiky nic nemění. Co se týče v podstatně méně důležité
technické stránky věci, patří SH2 bezesporu k těm vizuálně nejlepším hrám, jaké
jsou na PS2 k mání (lepší hru světla a stínů neuvidíte a skoro to samé platí o
modelech postav a texturách). Byť tady by se dalo najít několik nedostatků
(mizerná detekce kolizí polygonů, nic moc animace běhu a nulová interaktivita),
jde víceméně o bezvýznamné prkotiny, které proti kladům nemají šanci. Nic z
řečeného ale v podstatě není důležité. Důležité je, že grafika vytváří dokonalé
podhoubí pro další budování atmosféry a dělá to bezkonkurenčním způsobem.
Stejně tak i ozvučení, tedy přesněji řečeno
OZVUČENÍ, protože to má na výsledku obrovský podíl. Zapomeňte na jakékoliv
tendenční, formální a líbivé zvuky, stejně tak zapomeňte na líbivou či
podmanivou hudbu (snad až na pár úžasných hlavních melodií). To, co ze sebe
vydávají monstra je relativně dosti
nechutné a děsivé samo o sobě a vzhledem k tomu, že se to často ozývá z tmy
okolo vás, skryto vašemu zraku... Do toho vám začne chrčet rádio a aby toho nebylo málo spustí se něco, co
připomíná vzdáleně hudbu, dá-li se ta šílená kakofonie pekelných tamtamů a
skřipců alespoň vzdáleně hudbou nazvat. Nicméně připadá mi, že atak
"hudby" na vaše smysly už není tak nekompromisní, brutální a
neutuchající (to především) jako v prvním díle, který vás v podstatě nenechal
vystrčit hlavu z toho šílenství ani na minutku. Ticho je sice taky zvuk, ale s
doprovodem je to daleko působivější, čehož důkazem budiž staré vězení dole pod
Silent Hillem, které je díky dokonalému využití všech zvukových předností SH2
absolutně nejděsivějším a nejšílenějším místem, které jste kdy ve hře
navštívili (obzvláště popraviště je nezapomenutelné).Výtky však směřují pouze na využití zvuku,
nikoliv na jeho kvality, těm se nedá vyčíst nic. Což platí i o namluvení, které
dokonale vystihuje jak momentální emoční rozpoložení postav, tak perfektně
vystihuje i charaktery samotné.
Charaktery a příběh, to je poslední střípek
mozaiky vytvářející ze SH2 nezapomenutelný zážitek. Příběh SH2 je v prvé řadě
především normálním příběhem normálních lidí, tedy je příběhem uvěřitelným,
pochopitelným. Je prost nějaké velké epičnosti, pompézních scén, krkolomných
zvratů. Je vyprávěn s takovou tou "schaymaylanovskou" neurčitostí,
kdy v podstatě až do konce nevíte, co se to vlastně kolem vás děje, o co tady
jde, co bude dál a jak to všechno vlastně skončí. I díky tomu si budete
připadat tak trochu jako ve snu, ve zlém snu. K pocitu, že jde o váš vlastní
významně přispívá i pojetí charakterů jako normálních lidí. James není žádný superman,
je to normální (ne tak docela), nešťastný, zmatený chlap, který ztratil víc než mohl unést. Vy
jste James. Ostatní charaktery jsou vykresleny obdobně; každý v sobě nese něco,
co z něj dělá můru letící za světlem a jejich osud vám možná pomůže pochopit
ten váš. Jejich rozebíráním bych vám zbytečně kazil zážitek, takže to si
odpustím.
SH2 není obyčejná hra. Není to ani normální
hra. Ostatně hra, která si vytočí jinou prioritu než hratelnost a jejíž kvality
nejsou vidět za denního světla ani nemůže být normální hrou. A ostatně není to
ani v prvé řadě skvělá hra a to jednoduše proto, že je to hlavně a především
skvělý a úžasný zážitek. Zážitek, kterému lze jen těžko něco vyčíst, možná
maximálně to, že není v celku tak silný
a šílený, jako v případě prvního dílu, což je ale způsobeno patrně jednoduše
tím, že narozdíl od jedničky v případě SH2 všichni už víme co čekat a na co se
připravit. Jde pouze o subjektivní dojem, v případě, že jste SH nehráli pak
navíc o zcela lichý dojem. Se SH2 jako hrou to ovšem už tak jednoduché a
jednoznačné není. V základě jde o osvědčené schéma žánru v podobě zabíjení
nepřátel a řešení hádanek (u obojího jde nastavit obtížnost) s osvědčeným
a známým, byť ne příliš flexibilním ovládáním.
Akční pasáže nic nového nepřinášejí, hádanky jsou přinejmenším alespoň na
úrovni, byť něco tak promyšleného jako všem známý "příběh ptáků bez
hlasu" z jedničky tu nenajdete (ani na nejtěžší obtížnost hádanek). Ale
jen (nebo spíše hlavně) o tomto naštěstí SH2 není. Důležitější a hlavní není v
jeho případě to, co a jak budete DĚLAT, ale to, co a jak budete PROŽÍVAT.
Zatímco skvěle se pobavíte u celé řady her, TOHLE zažijete pouze u dvou.
Stále se ale nemůžete zbavit otázky jak vás
bude SH2 bavit? Bude vás vůbec bavit? Baví vás vaše noční můry? A máte snad v
momentě, kdy vás spánek odnese ve svém područí do země za zrcadlem jinou volbu
než si jí projít? Můžete snad dělat něco jiného než se jí plně odevzdat a čekat
na spásné probuzení? Se SH2 je to stejné, i jeho virtuální svět za zrcadlem má
kliku jen z jedné strany...
Hodnocení:
Nejsugestivnější projížďka tím nejděsivějším a nejšílenějším "zámkem hrůzi",
jaký je v lunaparku PS2 k mání.
Článek byl původně publikován na webu herního magazínu Xgen krátce po vydání hry; po skončení Xgenu byl v nezměněné podobě převzat a znovu publikován na Bonuswebu.
Poznámka dneška: Přestože trojka se povedla a čtverka aka The Room taky nedopadla úplně špatně, je SH2 do dneška stále s přehledem vrcholem celé série. Jednička byla možná jako hororový zážitek nekompromisnější a pro svou neokoukanost intenzivnější, ale tam kde dvojka možná trochu ubrala, tam přidala notným způsobem na příběhu a postavách, což je stránka hry, kterou za sebe můžu docenit až zpětně. Na první dohrání to tak možná úplně nevypadalo, ale pokud se do toho člověk pustil opakovaně a i za pomoci dojmů a analýz ostatních hráčů se dostatečně soustředil na ty správné detaily, nabobtnal před vámi příběh SH2 do mimořádně komplexních detailů. Na bližší rozbor se já ani moje paměť už fakt necítíme, ale stručně a výstižně to shrnuli třeba tady tady. A zmiňovaným vrcholem série SH2 asi už nadobro i zůstane, protože po právě probíhajícím interním rozpadu Konami, byl velmi nadějně vypadající a P.T. představený Kojimům a Dell Torův projekt Sillent Hills uložen k ledu a se sérií a potažmo i Konami to do budoucna růžově moc nevypadá. Věčná škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat